ECLI:CZ:US:2011:4.US.2487.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2487/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. F. V. a 2. V. V., obou zastoupených JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem v Klatovech, Vídeňská 181, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 10. 2007 č. j. 12 C 66/2004-608, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2008 č. j. 18 Co 73/2008-656 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2011 č. j. 22 Cdo 1371/2009-683, o vyloučení soudce Miloslava Výborného z projednání a rozhodování věci, takto:
Soudce Miloslav Výborný není vyloučen z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2487/11.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 5. 9. 2011 stěžovatelé vznesli námitku podjatosti vůči soudci Miloslavu Výbornému. Úvodem poukázali na profesní a politickou dráhu tohoto soudce a na to, že podstatným bodem jejich ústavní stížnosti je protiústavnost závěrů obecných soudů, že jednak nárok na náhradu za omezení jejich vlastnického práva k pozemkům za rok 2003 prekludoval uplynutím doby 6 měsíců od 11. 10. 1995, kdy jim byly pozemky vydány, a jednak že jedinou v úvahu připadající náhradou je náhrada jednorázová. Tyto závěry obecné soudy opřely mimo jiné o §9 odst. 13 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, přičemž příprava, projednání a schvalování tohoto právního předpisu probíhaly v roce 1994. Z tisku 1262 I. volebního období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky zjistili, že výbor ústavně právní, jemuž Miloslav Výborný předsedal, doporučil sněmovně jeho schválení s připojenými změnami, kdy jednou z těchto změn bylo doplnění (nepřiměřeně krátké) subjektivní lhůty pro uplatnění nároku na jednorázovou náhradu roční objektivní lhůtou (rovněž nepřiměřeně krátkou). Z odůvodnění návrhu zákona plyne, že vláda stran legislativního řešení obtížně hledala konsenzus, výsledek pak označila za kompromis mezi podnikateli, odběrateli a státními orgány. Měla tím být potvrzena domněnka stěžovatelů, že návrh právní úpravy je výhodný pouze pro podnikatelské subjekty. S těmi, jejichž vlastnické právo bylo a mělo být omezováno, nikdo nejednal, navržené řešení nemělo být výhodné a spravedlivá náhrada nebyla cílem úpravy. Předkladatelem tohoto zákona byla vláda, Miloslav Výborný byl členem vládní strany, která také pro jeho schválení hlasovala. Dle stěžovatelů jsou vláda a zákonodárce zjevně motivováni zvýhodnit podnikatelské subjekty na úkor vlastníků, neboť stát se účastní na podnikatelské činnosti v dané oblasti prostřednictvím společnosti ČEZ, a. s., jež je jediným akcionářem vedlejšího účastníka (ČEZ Distribuce, a. s.).
Stěžovatelé - s odkazem na projev senátorky Jitky Seitlové - dále tvrdí, že riziko ohrožení nezávislosti u těch, kteří z aktivní politiky vstupují na pozici, která má být nestranná, je vysoké, neboť existující vztahy nemohou zrušit z osobních důvodů a politických zkušeností, přičemž u jmenovaného soudce nelze z dostupných zdrojů ověřit, jaké politická jednání vedl, jaké uzavřel dohody a jaké má vazby, je ale pravděpodobné, že svou činnost vykonával ve prospěch energetických firem. To má zakládat pochybnost o jeho nestrannosti, jak je vnímána stěžovateli i vnějším pozorovatelem.
Podle §36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle §36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Přitom podle §36 odst. 3 zákona o Ústavním soudu se za činnost ve smyslu ustanovení odstavce 2 nepovažuje účast na přípravě, projednávání a schvalování právních předpisů.
Soudce Miloslav Výborný ve svém vyjádření k námitce podjatosti uvedl, že k projednávané věci, účastníkům ani vedlejšímu účastníkovi nemá žádný poměr, který by dle jeho názoru vzbuzoval pochybnosti o jeho nepodjatosti, a že se podjatý necítí být. K tomu dodal, že o tom, zda jeho dřívější politická, resp. zákonodárná činnost by mohla z pohledu vnějšího vyvolat nejistotu o jeho nestrannosti, musí rozhodnout III. senát Ústavního soudu.
Stěžovateli uplatněná námitka podjatosti se opírá o dva základní důvody. Prvním z nich je skutečnost, že se Miloslav Výborný coby předseda ústavněprávního výboru a poslanec podílel na projednávání a schvalování zákona, který byl na jejich věc obecnými soudy aplikován. Druhý důvod je postaven na předpokladu, že Miloslav Výborný jako bývalý politik může mít určité vazby na vedlejšího účastníka řízení.
V prvním případě stěžovatelé vycházejí z existence soudcova poměru k věci, založeného tím, že v téže věci (již) byl činný při výkonu jiné funkce. Pokud by III. senát dospěl k závěru, že ve svém principu jde o tutéž věc, musel by konstatovat, že takový poměr je na základě ustanovení §36 odst. 3 zákona o Ústavním soudu přípustný (viz také Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 2. vydání, C. H. Beck, 2007, s. 178, bod 19, kde se mj. uvádí, že "[N]áš zákon [...] vychází z toho, že zákonodárný proces je v demokratickém právním státě široký [...] z hlediska účasti na něm a že se svou povahou odlišuje od nalézání práva."), a důvodem pro vyloučení soudce být proto nemůže. Není možné přehlédnout, že stěžovatelé současně poukazují na určité specifické okolnosti, tedy že zmíněný zákon prý záměrně nedostatečně chrání zájmy dotčených vlastníků pozemků. Pokud ovšem k tomuto závěru dospěly na základě interpretace obsahu odůvodnění návrhu předmětného zákona, pak dle názoru III. senátu Ústavního soudu nic takového ze zmíněného odůvodnění vyvodit nelze. Má-li tomu tak být s ohledem na údajně krátké lhůty, jak jsou v daném zákoně obsaženy, či kvůli tomu, že straní podnikatelským subjektům, nejde o relevantní argumentaci, protože posuzování ústavnosti příslušného ustanovení či snad "vyváženosti" citovaného zákona jako celku zásadně přesahuje rámec tohoto řízení.
Jde-li o druhý důvod, samotná skutečnost, že Miloslav Výborný byl před svým jmenováním do funkce ústavního soudce aktivním politikem a členem vládní strany, jej z vykonávání této funkce nediskvalifikuje, a proto ani nemůže založit důvod pro jeho vyloučení. Jinak by tomu mohlo být, pokud by v souvislosti s tím existovaly konkrétní skutečnosti, které by vyvolávaly nebo reálně mohly vyvolat určité pochybnosti o nestrannosti a nezávislosti tohoto soudce. V nyní posuzované věci stěžovatelé své pochybnosti opírají o dosud přetrvávající politické vazby, a potažmo zřejmě o vazby na vedlejšího účastníka řízení, toto jejich tvrzení však není ničím konkrétním podepřeno a jedná se tudíž o pouhou spekulaci. V takovém případě nelze ani předpokládat, že by jí tzv. vnější pozorovatel přikládal takovou váhu, aby byla s to vyvolat (byť jen) "zdání" podjatosti uvedeného soudce.
S ohledem na to, že okolnosti naplňující podmínky pro vyloučení soudce Miloslava Výborného, jež plynou ze shora citovaných ustanovení zákona o Ústavním soudu, nebyly zjištěny, III. senát Ústavního soudu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu