ECLI:CZ:US:2011:4.US.2489.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2489/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele H. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, Kladno, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 246/2010-871 ze dne 4. 6. 2010, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 170/2010-869 ze dne 4. 6. 2010, usnesení Okresního soudu v Kladně č. j. 42 Nc 122/99-835 ze dne 6. 5. 2010 a usnesení Okresního soudu v Kladně č. j. 42 Nc 122/99-780 ze dne 12. 6. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 25. 8. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 42 Nc 122/99, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu č. j. 42 Nc 122/99-712 ze dne 19. 2. 2009 bylo rozhodnuto ve věci úpravy poměrů nezletilé M. M., dcery stěžovatele, tak, že nezletilá se svěřuje do výchovy matce, přičemž stěžovatel je povinen přispívat na její výživu částkou 2.000,- Kč měsíčně, a to ode dne 8. 3. 1999. Okresní soud dále vyslovil souhlas se změnou příjmení nezletilé na B. a rozhodl, že se otci styk s nezletilou neupravuje. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením okresního soudu č. j. 42 Nc 122/99-780 ze dne 12. 6. 2009 jako opožděné odmítnuto. Následně byl stěžovateli usnesením okresního soudu č. j. 42 Nc 122/99-787 ze dne 10. 8. 2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 30 Co 570/2009-818 ze dne 8. 1. 2010, ustanoven opatrovník, neboť nepříznivý zdravotní stav stěžovateli dlouhodobě znemožňoval účast na řízení. Soudem ustanovený opatrovník podal posléze v zastoupení stěžovatele odvolání proti usnesení okresního soudu č. j. 42 Nc 122/99-780 ze dne 12. 6. 2009 a požádal o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Usnesením okresního soudu č. j. 42 Nc 122/99-835 ze dne 6. 5. 2010 byl návrh stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k odvolání proti usnesení č. j. 42 Nc 122/99-780 ze dne 12. 6. 2009 zamítnut. Krajský soud poté usnesením č. j. 30 Co 246/2010-871 ze dne 4. 6. 2010 rozhodnutí okresního soudu č. j. 42 Nc 122/99-835 ze dne 6. 5. 2010 o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty jako věcně správné potvrdil a usnesením č. j. 30 Co 170/2010-869 ze dne 4. 6. 2010 potvrdil i usnesení okresního soudu č. j. 42 Nc 122/99-780 ze dne 12. 6. 2009 o odmítnutí odvolání proti rozsudku ve věci samé.
Proti rozhodnutí okresního soudu o odmítnutí odvolání proti rozsudku ve věci samé a proti všem rozhodnutím na odmítavé usnesení navazujícím (usnesení okresního soudu č. j. 42 Nc 122/99-780 ze dne 12. 6. 2009 a č. j. 42 Nc 122/99-835 ze dne 6. 5. 2010 a usnesení krajského soudu č. j. 30 Co 170/2010-869 ze dne 4. 6. 2010 a č. j. 30 Co 246/2010-871 ze dne 4. 6. 2010) podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítal, že v řízení před obecnými soudy byl v jeho neprospěch porušen princip rovnosti účastníků řízení plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel zejména v tom, že neměl z důvodu nepříznivého zdravotního stavu možnost hájit svá práva ve stejném rozsahu jako matka nezletilé. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že nebyl vzhledem k vážné nemoci schopen účasti na jednání a z téhož důvodu měl obtíže i s přebíráním soudních zásilek. O těchto skutečnostech, jakož i o tom, že stěžovatel neovládá český jazyk, byl okresní soud informován, měl tedy stěžovateli ustanovit opatrovníka, přestože o něj sám stěžovatel výslovně nepožádal. Krom toho měly obecné soudy porušit i ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť stěžovatel žádal prostřednictvím svého podání ze dne 29. 3. 2010 o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku okresního soudu č. j. 42 Nc 122/99-712 ze dne 19. 2. 2009, přičemž obecné soudy v rozporu s tímto návrhem rozhodovaly o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení okresního soudu č. j. 42 Nc 122/99-780 ze dne 12. 6. 2009. Stěžovatel konstatoval, že obecné soudy se vždy opíraly toliko o striktní výklad zákona bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu. Stěžovatel zdůraznil, že lhůtu k podání odvolání proti rozsudku ve věci samé zmeškal pouze o jediný den, a to za situace, kdy mu nebyl ustanoven opatrovník, přestože to jeho zdravotní stav vyžadoval. Kdyby byl stěžovatel zastoupen opatrovníkem, ke zmeškání lhůty k podání odvolání by s největší pravděpodobností nedošlo. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení okresního soudu č. j. 42 Nc 122/99-780 ze dne 12. 6. 2009 a č. j. 42 Nc 122/99-835 ze dne 6. 5. 2010 a usnesení krajského soudu č. j. 30 Co 170/2010-869 ze dne 4. 6. 2010 a č. j. 30 Co 246/2010-871 ze dne 4. 6. 2010 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla, až na výjimky níže uvedené, přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Především je nutno podotknout, že se Ústavní soud nemohl zabývat námitkami stěžovatele, vztahujícími se k průběhu řízení před okresním soudem, jež vyústilo ve vydání rozsudku č. j. 42 Nc 122/99-712 ze dne 19. 2. 2009, neboť uvedený rozsudek nebyl ústavní stížností napaden. Ostatně i kdyby napaden byl, byla by v této části ústavní stížnost nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel proti rozsudku nepodal včasné odvolání.
Ústavní soud se tedy při svém přezkumu omezil pouze na otázku, zda odmítnutím stěžovatelova odvolání proti rozsudku okresního soudu č. j. 42 Nc 122/99-712 ze dne 19. 2. 2009 došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. V této souvislosti je třeba podotknout, že stěžovatel nikterak nezpochybňoval závěr obecných soudů, že posledním dnem odvolací lhůty bylo úterý 12. 5. 2009 a že odvolání bylo podáno až ve středu 13. 5. 2009, tedy po uplynutí zákonné lhůty. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko uváděl, že obecné soudy měly přihlédnout k jeho špatnému zdravotnímu stavu a zmeškání lhůty mu z tohoto důvodu prominout, resp. že již dříve měly přistoupit k ustanovení opatrovníka.
Dle §58 občanského soudního řádu soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon. Jelikož stěžovatel podal dne 13. 5. 2009 odvolání, bylo zjevné, že nejpozději v tento moment již případná překážka bránící mu v učinění úkonu odpadla. O prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání tedy mohl stěžovatel požádat buď současně s odvoláním nebo nejpozději do patnácti dnů ode dne, kdy toto odvolání podal, což však neučinil. Pozdější úkony ustanoveného opatrovníka již v tomto ohledu nemohly, jak je dále rozvedeno níže, nic změnit, neboť zákonná patnáctidenní lhůta k podání žádosti o prominutí zmeškání lhůty již v té době marně uplynula.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že z žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá povinnost soudu poučit odvolatele, který podal opožděné odvolání, o možnosti požádat o prominutí zmeškání lhůty (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1910/99, publikované v časopise Soudní judikatura č. 6/2000, str. 222 a násl.). Tuto povinnost by měl soud toliko tehdy, jestliže by si byl vědom, že existují omluvitelné důvody, které odvolateli v učinění úkonu zabránily. K tomu ale v nyní projednávané věci nedošlo, neboť soud byl sice informován o dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu stěžovatele, ten však stěžovateli zjevně neznemožňoval činit procesní úkony (stěžovatel byl schopen dne 4. 5. 2009 převzít rozsudek, jakož i zajistit podání odvolání dne 13. 5. 2009). Okresní soud tedy neměl žádný důvod se domnívat, že v době od 4. 5. 2009 do 12. 5. 2009 stěžovatel nebyl schopen předmětný úkon provést. Špatná znalost českého jazyka či neznalost právního řádu důvod pro prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání nezakládá.
Domníval-li se stěžovatel, že mu je k ochraně jeho zájmů třeba ustanovit opatrovníka, mohl toto okresnímu soudu kdykoliv v průběhu řízení navrhnout. Možnosti žádat o ustanovení opatrovníka si přitom stěžovatel byl zjevně vědom, neboť, jak vyplývá z jeho ústavní stížnosti, u okresního soudu vedl paralelně více soudních řízení, přičemž v některých z nich byl na základě svého vlastního podnětu opatrovníkem zastoupen. Jestliže stěžovatel v nyní projednávané věci zůstal v tomto ohledu nečinný, ačkoliv mu nic nebránilo, aby se ustanovení opatrovníka sám domáhal (učinil tak až podáním ze dne 16. 7. 2009), nelze považovat skutečnost, že mu opatrovník nebyl ustanoven, za porušení jeho ústavně zaručených práv, resp. lze opětovně konstatovat, že stěžovatel v tomto ohledu nevyužil všech dostupných procesních prostředků k ochraně svých práv.
Co se týče usnesení okresního soudu č. j. 42 Nc 122/99-835 ze dne 6. 5. 2010, jímž bylo rozhodováno o návrhu stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, stěžovatel tvrdil, že jeho návrh se týkal odvolání proti rozsudku ve věci samé, zatímco okresní soud zcela v rozporu s tímto návrhem rozhodoval o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení č. j. 42 Nc 122/99-780 ze dne 12. 6. 2009. Předně je třeba uvést, že stěžovatel ve své žádosti o prominutí zmeškání lhůty zcela přesně nespecifikoval, jakého rozhodnutí se jeho žádost týká a že svou žádost vznesl jako součást odvolání proti usnesení č. j. 42 Nc 122/99-780 ze dne 12. 6. 2009. Ani ve svém odvolání proti usnesení okresního soudu č. j. 42 Nc 122/99-835 ze dne 6. 5. 2010 stěžovatel nenamítal, že by okresní soud jeho úkon špatně pochopil. Již tato skutečnost sama o sobě opět zakládá nepřípustnost uplatnění této námitky v řízení o ústavní stížnosti, neboť předmětná námitka nebyla vznesena v řízení před obecnými soudy. Nadto, jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel mohl žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku ve věci samé vznést nejpozději do patnácti dnů ode dne 13. 5. 2009. Podání opatrovníka, doručené okresnímu soudu dne 29. 3. 2010, tedy v žádném případě, i kdyby bylo posouzeno tak, jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, nemohlo rozhodnutí o odvolání proti rozsudku ve věci samé, resp. o odvolání proti usnesení č. j. 42 Nc 122/99-780 ze dne 12. 6. 2009, jakkoliv ovlivnit.
Stručně shrnuto, jestliže obecné soudy za daných okolností dospěly k závěru o opožděnosti odvolání stěžovatele (usnesení okresního soudu č. j. 42 Nc 122/99-780 ze dne 12. 6. 2009 a usnesení krajského soudu č. j. 30 Co 170/2010-869 ze dne 4. 6. 2010), nebylo možno tomuto jejich postupu nic vytknout. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, mající za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu