ECLI:CZ:US:2011:4.US.2516.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2516/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Pharm. Dr. V. S., zastoupeného JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Klatovech, Čs. legií 143, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. Nc 329/2011-293 ze dne 9. června 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a po včasném odstranění vad splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6. odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 9 C 1/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v řízení o jeho žalobě proti žalované Nemocnici Plzeňského kraje (dále jen "žalovaná") o zaplacení částky 983.364,90 Kč s přísl. vedené Okresním soudem v Klatovech pod sp. zn. 9 C 1/2005 při jednání konaném dne 20. dubna 2011 (dále jen "jednání") uplatnil námitku podjatosti soudce Mgr. Martina Matějíčka (dále jen "soudce"), neboť před tímto jednáním zjistil, že matka soudce je zaměstnankyní (sekretářkou) právního zástupce žalované JUDr. P. R. Námitku podjatosti podal stěžovatel též v písemném vyhotovení. K rozhodnutí o této námitce soudce věc předložil Krajskému soudu v Plzni, který v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl, že soudce z projednání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 1/2005 vyloučen není.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že matka soudce pracovala před rokem 1990 v advokátní kanceláři v Klatovech, kde činnost advokáta vykonával i JUDr. J. Š., který po nabytí účinnosti zákona o advokacii v advokátní praxi pokračoval jako osoba samostatně výdělečně činná. Jeho sekretářkou se v té době stala matka soudce, která na této pracovní pozici setrvala asi do roku 2010, kdy odešla pracovat k advokátovi JUDr. P. R., který svoji kariéru začínal jako koncipient JUDr. J. Š., se kterým následně vytvořil na několik let sdružení advokátů. Podle stěžovatele je velmi pravděpodobné, že právnické vzdělání soudce bylo pozitivně ovlivněno právě činností jeho matky v advokátní kanceláři. Spojení mezi matkou soudce a advokátem zastupujícím žalovanou je tedy podle stěžovatele zřejmé.
Důvodné pochybnosti o nestrannosti a nezávislosti vzbudil soudce u stěžovatele při jednání, kde rozsudek Nejvyššího soudu, kterým byla zrušena předchozí rozhodnutí ve věci, měl označit za odfláknutý a po přednesu právního zástupce žalované k tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu, který otevřeně hovořil o zpochybnění smlouvy mezi účastníky sporu z roku 1993 z jiných právních důvodů než těch hodnocených Nejvyšším soudem, měl soudce otevřeně zástupci žalované přitakat a konstatovat, že spor může dopadnout i takto, tedy že sporná smlouva bude rozhodnutím soudu zneplatněna i z jiných důvodů, než o kterých rozhodl jak soud prvního stupně, tak soud odvolací.
Stěžovatel uvádí, že i když si je vědom toho, že spor musí být znovu projednán a rozhodnut při respektu k právnímu názoru Nejvyššího soudu, připadalo mu vyjádření právního zástupce protistrany a soudce na ústním jednání ve věci jako počínání podle předem připraveného scénáře, které mohlo být zprostředkované právě matkou soudce. Nestandardnost v jednání soudce spatřuje stěžovatel i v tom, že průběh jednání, které trvalo okolo třiceti minut, nebylo v důsledku vypjaté atmosféry průběžně protokolováno do diktafonu, a to ani do skončení jednání a opuštění jednací místnosti účastníky. Protokol z jednání proto musel podle stěžovatele být nadiktován soudcem až po jednání, přičemž jeho obsah neodpovídá jeho skutečnému průběhu. Odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí, dle kterého soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování věci, je opřeno i o písemné vyjádření soudce, který skutečnosti týkající se neprovedené protokolace při jednání podle stěžovatele účelově zamlčel.
Podle stěžovatele je zřejmé, že nelze každé námitce podjatosti vyhovět, neboť institutu námitky podjatosti lze snadno zneužívat. Na druhé straně, jak vyplývá i ze v záhlaví citovaného rozhodnutí, nadřízené soudy se námitkami podjatosti zabývají velmi zběžně, aniž by projevily více ochoty posoudit, zda důvody námitek fakticky existují a zda účastníkem označené skutečnosti jsou způsobilé vyvolat nejen nejistotu účastníka o nestrannosti soudce, ale zda soudce je skutečně nezávislým arbitrem. V záhlaví citované rozhodnutí se v tomto světle podle názoru stěžovatele jeví jako prefabrikované s jistotou, že proti němu není žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek přípustný.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Ústavní soud tak přezkoumal, zda interpretace a aplikace podústavního práva, kterou Krajský soud v Plzni zvolil, není výrazem ignorování příslušné kogentní normy, zda nepředstavuje zjevné vybočení ze standardů soudní praxí respektovaného výkladu, nebo zda není výrazem svévole s absencí smysluplného odůvodnění. Nic z uvedeného však v posuzované věci neshledal.
V podstatě totožnou argumentaci jako v ústavní stížnosti uvedl stěžovatel již v písemně předložené námitce podjatosti, přičemž Krajský soud v Plzni tuto námitku nevyhodnotil jako důvodnou. V odůvodnění svého v záhlaví citovaného rozhodnutí se pak s námitkami stěžovatele, které stěžovatel v podstatě opakuje i v ústavní stížnosti, řádně a dostatečně vypořádal. Opakováním těchto námitek staví stěžovatel Ústavní soud do pozice další opravné instance, která mu však, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud k odůvodnění napadeného rozhodnutí nemá z hlediska ústavnosti žádné výhrady a nepovažuje za potřebné je opakovat, pouze na ně odkazuje.
Ústavní soud dále poukazuje na skutečnost, že důvodem vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci ve smyslu ustanovení §14 občanského soudního řádu je osobní vztah soudce k účastníkům nebo k jejich zástupcům a jeho zájem na výsledku řízení. V daném případě však to, že by sám soudce měl poměr k projednávané věci či k účastníkům řízení, prokázáno nebylo.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu