ECLI:CZ:US:2011:4.US.2628.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2628/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti HIDALGO PARTNERS, s. r. o., se sídlem Brno, tř. Generála Píky 11, IČ: 48528871, zastoupené JUDr. Tiborem Nyitrayem, advokátem se sídlem Brno, Údolní 33, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. června 2011 č. j. 19 EC 364/2010-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. září 2011, se stěžovatelka domáhala podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Hradci Králové zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala po žalovaném J. H. (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 1 068,30 Kč s přísl., rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu řízení a zrušil platební rozkaz vydaný okresním soudem dne 11. listopadu 2010 č. j. 19 EC 364/2010-15. Vydání napadeného rozhodnutí předcházelo podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu stěžovatelkou, ve kterém se stěžovatelka domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 068,30 Kč spolu se zákonnými úroky a náklady řízení ve výši 8 220,- Kč z důvodu, že žalovaný dne 19. března 2010 použil linku MHD v Brně číslo 81 a přepravnímu kontrolorovi dopravního podniku se nemohl prokázat platným jízdním dokladem. Protože vydaný elektronický platební rozkaz nebyl žalovanému doručen, nařídil okresní soud soudní jednání. Stěžovatelka k nařízenému jednání na den 6. června 2011 doručila okresnímu soudu omluvu z jednání a doplnila listinné důkazy. Soud při jednání zjistil, že stěžovatelka nedoložila žádný důkaz k doručení předžalobní výzvy za účelem doložení nákladů této výzvy a dále, že z předložené smlouvy o postoupení pohledávek v podobě přílohy č. 1 smlouvy č. 10/068/5030 neplyne postoupení konkrétní pohledávky stěžovatelce. Soud proto usnesením vyhlášeným při jednání, ke které se stěžovatelka ani její právní zástupce nedostavil, vyzval stěžovatelku k doplnění tvrzení a důkazních návrhů k prokázání doručení předžalobní výzvy žalovanému a k postoupení pohledávky za žalovaným. Této výzvě stěžovatelka nevyhověla a z důkazů soudu předložených a soudem provedených postoupení pohledávky na stěžovatelku prokázáno nebylo. Soud proto žalobu pro neunesení důkazního břemene stěžovatelkou zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení procesního základu, neboť podle názoru stěžovatelky okresní soud postupoval při provádění důkazů nepřiměřeně formalisticky, bez opory v zákonu či judikatuře, čímž byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Stěžovatelka má za to, že jí postupem okresního soudu byla odňata možnost vyjádřit se k výzvě soudu a navrhnout další důkazy, prokazující skutkový stav věci. Pokud okresní soud měl pochybnost o aktivní legitimaci stěžovatelky, mohl dle tvrzení stěžovatelky nahlédnout do důkazů v konvertované podobě, které byly založeny do správní knihy okresního soudu. Stěžovatelka dále uvedla, že si je vědoma toho, že otázka bagatelních sporů nemá ústavně právní rozměr, nicméně je přesvědčena, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v důsledku extrémního pochybení a je zatíženo prvky svévole. V této souvislosti odkázala stěžovatelka na nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. I. ÚS 1980/08.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Především nelze pominout, že v projednávané věci byla předmětem řízení částka 1 068,30 Kč, což znamenalo, že proti rozhodnutí nalézacího soudu nebylo přípustné odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není, v obecné rovině, v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z něčeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že v takových případech je, s výjimkou zcela extrémních pochybení nalézacího soudu, úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1066/08, II. ÚS 2123/08, III. ÚS 663/09, III. ÚS 1321/10, III. ÚS 1883/10 a další).
V nyní posuzované věci Ústavní soud kvalifikované pochybení, jež by s ohledem na výše uvedené bylo způsobilé zapříčinit porušení práv stěžovatelky, neshledal. Pokud jde o poučení dle §118a o. s. ř., je třeba považovat za rozhodné, že právní zástupce stěžovatelky sice zaslal okresnímu soudu omluvu z jednání konaného dne 6. června 2011, nicméně neuvedl žádný důvod, pro který by se ve stanoveném termínu nemohl dostavit, a ani nepožádal o odročení jednání; svou neúčast zdůvodnil toliko tím, že by jeho přítomností na jednání byly dále navýšeny náklady soudního řízení. Stěžovatelka si tedy zřejmě byla natolik jista uplatněným nárokem, že nepovažovala za nutné se jednání zúčastnit, čímž se ovšem sama připravila o možnost být poučena dle citovaného ustanovení. V této souvislosti je nutno podotknout, že závěry vyslovené v nálezu ze dne 6. ledna 2009 sp. zn. I. ÚS 1980/08, na který stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala, jsou na projednávanou věc nepřenosné, neboť mezi oběma případy existují některé zásadní skutkové odlišnosti. Především v nyní projednávané věci nedošlo k tomu, že by nalézací soud stěžovatelce znemožnil reagovat na argumentaci žalovaného, neboť žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a dále proto, že žaloba byla zamítnuta z důvodu neprokázání postoupení pohledávky na stěžovatelku a nikoliv z důvodu neoznámení postoupení pohledávky dlužníkovi jako v citovaném nálezu.
V této souvislosti lze rovněž odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), konkrétně na rozhodnutí o přípustnosti ve věci Ionescu proti Rumunsku ze dne 1. června 2010, stížnost č. 36659/04 a ve věci Korolev proti Rusku ze dne 1. července 2010, stížnost č. 25551/05 (in www.echr.coe.int. v databázi HUDOC), ve kterých Evropský soud posuzoval přijatelnost stížností podle čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, ve znění protokolu č. 14, jež vstoupil v platnost dne 1. června 2010. Evropský soud v souvislosti s posuzováním přijatelnosti uvedených stížností aplikoval nová kritéria přijatelnosti. Podstatou je splnění tří podmínek nového kritéria, za kterých soud prohlásí stížnost za nepřijatelnou, a to pokud: stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu (1), ledaže dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích Protokolech vyžaduje přezkoumání stížnosti (2), přičemž z tohoto důvodu nemůže být odmítnut žádný případ, který nebyl řádně posouzen vnitrostátním soudem (3).
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že okresní soud se celou věcí podrobně zabýval a jeho vydané rozhodnutí je pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci okresním soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. září 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu