ECLI:CZ:US:2011:4.US.2656.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2656/08
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 18. dubna 2011 sp. zn. IV. ÚS 2656/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TEREAL, spol. s r. o., U stadionu 2, Litoměřice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. srpna 2008 č. j. 5 Afs 19/2008-56 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. října 2007 č. j. 15 Ca 302/2006-27, ve sporu o výpočet prekluzivní lhůty pro vyměření daně.
Výrok
I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2008 č. j. 5 Afs 19/2008-56 a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2007 č. j. 15 Ca 302/2006-27 došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2008 č. j. 5 Afs 19/2008-56 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2007 č. j. 15 Ca 302/2006-27 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 27. 10. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozsudků obecných soudů.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
3. Stěžovatelka v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyjádřila svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání.
II.
4. Stěžovatelka se v řízení před krajským soudem domáhala neúspěšně zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2006 č. j. 14947/06-1200 a dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 3. 4. 2006 č. j. 47571/06/196912/6836, a to z důvodu nesprávné aplikace ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "daňový řád"). Podle citovaného ustanovení nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Podle stěžovatelky tato tříletá prekluzivní lhůta za rok 2001 začala běžet od konce zdaňovacího období roku 2001 a skončila 31. 12. 2004. Stěžovatelka je toho názoru, že pokud zákon stanoví, že prekluzivní lhůta běží od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání, v daném případě již od konce roku 2001, nikoliv až od konce roku 2002, pak tříměsíční lhůta pro splnění této povinnosti podle ustanovení §40 odst. 3 daňového řádu spadá do prvního roku tříleté prekluzivní lhůty, tedy do roku 2002, nikoliv až do roku 2003, ke kterému dospěly obecné soudy. Podle stěžovatelky tedy v daném případě skončila tříletá prekluzivní lhůta koncem roku 2004, a nikoliv až koncem roku 2005. V tom spatřuje stěžovatelka porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
5. Nejvyšší správní soud se k ústavní stížnosti stěžovatelky obsáhle vyjádřil, přičemž přednesl celou řadu argumentů podtrhujících správnost napadeného rozsudku, nicméně též konstatoval, že si je vědom toho, že pokud by měl Ústavní soud danou ústavní stížnost posoudit podle své stávající judikatury, odvíjející se od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 ze dne 2. 12. 2008 (N 211/51 SbNU 639), musel by dojít k závěru, že daň byla v daném případě skutečně doměřena až po uplynutí k tomu určené prekluzivní lhůty.
6. Stěžovatelka využila svého práva k zaujetí repliky a ve svém přípisu ze dne 21. 3. 2011 s právním názorem Nejvyššího správního soudu krátce polemizovala.
IV.
7. Čtvrtý senát Ústavního soudu se předmětným případem podrobně zabýval a následně se přiklonil k právním závěrům obsažených v nálezu sp. zn. I. ÚS 1611/07 a nálezu sp. zn. I. ÚS 2082/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 50/56 SbNU 541).
8. Ve svých úvahách byl Ústavní soud veden především právní a faktickou situací, jež nastala po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. 1611/07, neboť zákonodárce přistoupil bezprostředně po vydání tohoto nálezu k novelizaci sporného zákonného ustanovení. Došlo ke změně pravidla pro výpočet prekluzivní lhůty, a to právě ve světle výše citovaného nálezu. Od 1. 1. 2011 vstoupil v účinnost nový daňový řád (zákon č. 280/2009 Sb.), který ve svém ustanovení §148 nově upravuje lhůtu pro stanovení daně, přičemž způsob jejího výpočtu je odlišný jak od stěžovatelkou naříkané ustálené správní a soudní praxe, tak i od následné novely provedené ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1611/07.
9. Dne 12. 1. 2011 přijal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu výkladové usnesení k ustanovení §47 daňového řádu, v němž dospěl k závěru, že závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 se uplatní ve všech případech daní, u nichž je dána povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení a kde je toto ustanovení používáno.
10. Ministerstvo financí, ústřední finanční a daňové ředitelství, vydalo dne 2. 2. 2009 pod č. j. 43/1 4314/2009-431 stanovisko k postupu daňové správy ve vztahu k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07, v němž vyložilo pravidlo "3+0" pro případy ještě nezahájených řízení, pro případy probíhajících daňových kontrol či odvolacích řízení, při podání dodatečného daňového přiznání a pro případy pravomocně uzavřených řízení a pravomocně skončených řízení.
11. Dne 18. 9. 2009 vydalo Ministerstvo financí pod č. j. 43/57429/2009-431 stanovisko k ustanovení §47 daňového řádu (dále jen "stanovisko"). V tomto stanovisku provedlo výklad počátku běhu prekluzivní lhůty podle §47 odst. 1 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a to u daní, u nichž je podáváno daňové přiznání nebo hlášení, přičemž konstatovalo, že výklad teorie "3+0" je nutno aplikovat u všech daní, u nichž je ze zákona stanovena povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení.
12. Z výše uvedeného plyne, že po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07, který nalezl svůj odraz též v legislativní činnosti Parlamentu, se počala formovat nová správní a judikaturní praxe. Za výše nastíněného stavu má čtvrtý senát Ústavního soudu za to, že odchýlení se od nálezem sp. zn. I. ÚS 1611/07 nastaveného způsobu výpočtu prekluzivní lhůty by vedlo k zasetí nestability a právní nejistoty do právních vztahů. Vzhledem k tomu, že od 1. 1. 2011 platí pro výpočet prekluzivní lhůty nová právní úprava, a vyskytnuvší se otázky stran prekluzivní lhůty dle předchozí právní úpravy lze tak mít za dočasné, ve spojení s tím, že přijetí jiného než kasačního rozhodnutí by vedlo k narušení stability soudního rozhodování, rozhodl čtvrtý senát Ústavního soudu tak, jak je uvedeno ve výroku nálezu.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud napadená rozhodnutí dle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil pro rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.