ECLI:CZ:US:2011:4.US.2711.11.1
sp. zn. IV. ÚS 2711/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky E. B., zastoupené Mgr. Silvií Sofkovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Horní náměstí 17, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 27. června 2011 č. j. 12 Co 221/2011-520 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 9. února 2011 č. j. 13 C 150/2009-465, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. září 2011, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále bylo porušeno ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že na základě žaloby podané žalobci A. a J. N. proti stěžovatelce v řízení o povinnost strpět výkon práva odpovídající věcnému břemeni chůze a jízdy, Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") ustanovil usnesením ze dne 24. srpna 2010 č. j. 13 C 150/2009-313 k podání znaleckého posudku znalecký ústav Vysoké učení technické v Brně, Fakultu stavební (dále jen "znalecký ústav"), nařídil vypracovat znalecký posudek písemně a odpovědět na soudem stanovené otázky. Usnesením ze dne 9. února 2011 č. j. 13 C 150/2009-465 soud určil znaleckému ústavu znalečné za vypracované znalecké posudky, zapsané ve znaleckém deníku pod poř. č. 25/2010, 122-11/2010, ve výši 58 650,- Kč. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že znalcem byl ustanoven znalecký ústav, který však oslovil Ing. S. K., CSc., jenž zpracoval další znalecký posudek č. 122-11/2010, tedy pověřil jiného znalce a znalecký ústav tak postupoval fakticky v rozporu se zákonem. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací usnesení okresního soudu potvrdil jako věcně správné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítala, že z napadeného usnesení okresního soudu vyplývá, že znalecký ústav nepřibral konzultanta, nýbrž dalšího znalce, který zpracoval zcela samostatný znalecký posudek. Taková pravomoc znaleckému ústavu nepříslušela. Znalecký ústav tak dle názoru stěžovatelky v rozporu se zákonem zadal zpracování dalšího znaleckého posudku, aniž by to řádně odůvodnil ve znaleckém posudku č. 25/2010. Stěžovatelka dále zpochybňuje zjevné nesprávnosti v odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu, neboť z něho nelze určit, na základě jakého právního předpisu byla znaleckému ústavu odměna přiznána.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodováním obecných soudů o určení znalečného ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval (kupř. usnesení vydaná pod sp. zn. II. ÚS 2291/07, III. ÚS 1304/10, I. ÚS 2422/10 in http://nalus.usoud.cz) a uvedl, že v daných případech se nejedná o problém řešitelný na úrovni ústavního práva, nýbrž jde o problematiku řešenou podústavním právem a na úrovni obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu zasáhnout do rozhodování obecných soudů je v takových případech dána pouze za situace, kdy interpretace právních předpisů obecnými soudy byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolávala. Stěžovatelka v podstatě polemizuje s rozhodovacími důvody obecných soudů a předkládá vlastní představu o tom, jak by měly tyto soudy rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud zjistil, že ve věci rozhodující soudy se určením odměny znaleckému ústavu řádně zabývaly a odvolací soud stěžovatelce podrobně vyložil, proč považoval rozhodnutí okresního soudu za věcně správné. Ústavní soud neshledal v interpretaci aplikovaných právních předpisů v souvislosti s určením znalečného žádné pochybení. Dle dikce ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, "jestliže to vyžaduje povaha věci, je znalec oprávněn přibrat konzultanta k posuzování zvláštních dílčích otázek; tuto okolnost spolu s důvody, které k ní vedly, musí uvést v posudku". Jak plyne z obsahu znaleckého posudku č. 25/2010 (srov. str. 36 a 40) i z Dodatku č. 1 k tomuto znaleckému posudku, znalecký posudek č. 122-11/2010 byl vypracován "jako nezbytný podkladový materiál pro možnost vypracování znaleckého posudku č. 25/2010" (srov. str. 5 Dodatku č. 1). Napadená rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí zcela odkázat.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. září 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu