ECLI:CZ:US:2011:4.US.2754.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2754/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti K. M., zastoupeného JUDr. Petrem Dítětem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 19, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2010 č. j. 3 To 67/2010-97 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 10. 5. 2010 č. j. 61 Nt 22/2009-67, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na právní pomoc v řízení před soudy, zaručeného čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 Listiny zakazujícího diskriminaci, čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, čl. 1 Listiny, podle něhož lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech, jakož i porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 8. 10. 2008 č. j. 61 T 16/2008-488 byl uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle ustanovení §219 odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 15 let do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovatelem podané odvolání Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 3. 12. 2008 č. j. 3 To 143/2008-577 zamítl a podané dovolání bylo Nejvyšším soudem podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto. Stěžovatel proto podal dne 9. 12. 2009 návrh na povolení obnovy řízení, který však Krajský soud v Brně, pobočka Zlín, usnesením ze dne 10. 5. 2010 č. j. 61 Nt 22/2009-67 zamítl podle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Následně stěžovatelem podanou stížnost Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 7. 2010 č. j. 3 To 67/2010-97 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
3. Stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení argumentoval především skutečností, že se soudy v rámci trestního řízení dostatečně nevypořádaly s podstatným důkazem, a to kovovou formou na lízátka, kterou měl být poškozený stěžovatelem fyzicky napadán a vlivem těchto úderů mu mělo být způsobeno zranění, v jehož důsledku následně zemřel. Stěžovatel proto v podaném návrhu předložil dva další jím vyžádané znalecké posudky, které podle jeho názoru dospěly k závěru, že předmětnou kovovou formou nemohl způsobit poškozenému zranění, jež by vedlo k jeho úmrtí. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká nesprávné hodnocení uvedených znaleckých posudků, neprovedení všech potřebných důkazů vedoucích k objasnění dané trestní věci a neodůvodněné zamítnutí provedení dalších jím navrhovaných důkazů. Odmítá proto obecnými soudy učiněný právní závěr, že nebyly zjištěny nové skutečnosti nebo důkazy, které by mohly vést k jinému rozhodnutí v dané věci a vyslovuje v ústavní stížnosti pocit, že přístup a hodnocení důkazů soudy byly ovlivněny skutečností, že patří k romské komunitě. Postup obecných soudů v předmětném řízení byl podle stěžovatelova názoru v rozporu se základními zásadami trestního řízení, jakož i s Ústavou a Listinou, což činí napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými a nezákonnými. Na podporu své argumentace stěžovatel uvádí i některá rozhodnutí Ústavního soudu. Rozhodnutími obecných soudů tak byla porušena jeho základní práva a svobody a proto stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, sp. zn. 61 Nt 22/2009 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín.
5. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a vyslovuje přesvědčení, že nebyla nikterak dotčena stěžovatelova práva, jejichž porušení stěžovatel namítá. V podrobnostech odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
6. Krajský soud v Brně, pobočka Zlín, ve vyjádření pouze odkazuje na písemné odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 10. 5. 2010.
7. Shora uvedená vyjádření Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, k ústavní stížnosti pouze odkazují na ústavní stížností napadená rozhodnutí a proto nebylo důvodné je zasílat stěžovateli k případné replice.
III.
8. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a připojeným spisovým materiálem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas se závěry obecných soudů, jimiž rozhodly o nepřípustnosti obnovy řízení ve stěžovatelově věci. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
10. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Účelem tohoto mimořádného opravného prostředku je dán i postup příslušných obecných soudů při povolování obnovy řízení, tak jak je upraven v ustanoveních §277 a násl. tr. ř.
11. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 33, usnesení č. 20, str. 417). Nelze však v jakékoliv "nové" skutečnosti či důkazu soudu dříve neznámých spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění i druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. ř., že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Soudy nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04, Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 33, usnesení č. 19, str. 409).
12. Ústavní soud k obsahu ústavní stížnosti konstatuje, že stěžovatelovy námitky se vztahují k hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v souvislosti s posuzováním návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž jde v zásadě o obdobný okruh důkazů, jichž se týkaly námitky stěžovatele uplatněné již v původním stěžovatelově trestním řízení.
13. Stěžovatel vyslovuje v ústavní stížnosti nesouhlas s hodnocením jím předložených důkazů, zejména pokud jde o dva jím vyžádané další znalecké posudky, tak, jak je provedly obecné soudy, a s právními závěry z tohoto hodnocení vyvozenými. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se soudy relevantními podmínkami vztahujícími se k povolení obnovy řízení řádně zabývaly a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč nepovažují uplatněné námitky za nové skutečnosti a důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o stěžovatelově vině ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř. To se plně týká i stěžovatelem předložených dvou jím vyžádaných znaleckých posudků.
14. V tomto směru je třeba poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, z níž vyplývá, že Ústavnímu soudu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Toto mu přísluší pouze za situace, kdy by bylo možno usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, pokud by rozhodnutí soudů svědčila o libovůli v jejich rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Naopak, obecné soudy se s argumentací stěžovatele, jak je zřejmé z odůvodnění jejich rozhodnutí, na která lze plně odkázat, řádně vypořádaly. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
15. Co se týče stěžovatelova tvrzení, že napadenými rozhodnutími došlo ve vztahu k jeho osobě k porušení čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, pak Ústavní soud uvádí, že uvedené záruky se nevztahují na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se totiž nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu zmíněného článku Listiny. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy řízení, což není posuzovaný případ (srov. k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 273/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
16. Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení jeho práva na právní pomoc v řízení před soudy (čl. 37 odst. 2 Listiny), porušení čl. 3 odst. 1 Listiny zakazujícího diskriminaci a porušení práva na rovnost v důstojnosti a v právech (čl. 1 Listiny), pak k těmto tvrzením stěžovatel neuvádí jakoukoliv argumentaci, natož argumentaci mající ústavněprávní rozměr. Ke stěžovatelem namítanému porušení čl. 2 odst. 3, čl. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny Ústavní soud uvádí, že tato ustanovení v podstatě garantují obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
17. Ústavnímu soudu za tohoto stavu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu