ECLI:CZ:US:2011:4.US.2825.10.2
sp. zn. IV. ÚS 2825/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti O. N., zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě-Slezské Ostravě, Jaklovecká 18, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010 č. j. 3 Ads 73/2010-329, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti v práci podle čl. 30 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel uplatnil u České správy sociálního zabezpečení žádost o přiznání částečného invalidního důchodu, kterou Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 17. 5. 2001 č. j. 511 123 182 zamítla s odůvodněním, že stěžovatel není částečně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 10%. Stěžovatelem podanou správní žalobu Krajský soud v Ostravě na základě posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ostravě ze dne 7. 2. 2002 a po doplnění zdravotní dokumentace dne 15. 10. 2004 rozsudkem ze dne 19. 12. 2006 zamítl. K podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 11. 2008 č. j. 6 Ads 25/2007-330 napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Ostravě po doplnění zdravotní dokumentace dne 23. 9. 2009 vyžádanou zdravotní dokumentací vězeňské služby dospěl v rozsudku ze dne 2. 2. 2010 č. j. 19 Cad 224/2008-301 k závěru, že stěžovatel není ani částečně invalidní. Stěžovatelovu kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 21. 7. 2010 č. j. 3 Ads 73/2010-329 zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení před krajským soudem namítal, že je částečně invalidní, neboť kombinace jeho onemocnění jej de facto vylučuje z možnosti najít si zaměstnání. Krajský soud však ve svém rozhodnutí uvedl, že k posouzení zdravotního stavu stěžovatele není příslušný a opakovaně svěřil komplexní zhodnocení zdravotního stavu stěžovatele České správě. Za situace, kdy existovaly pochybnosti o správnosti zjištění stěžovatelova zdravotního stavu, o čemž svědčí opakované doplňování posudku o jeho zdravotním stavu, bylo povinností soudu, aby sám nechal vypracovat znalecký posudek. Na základě provedení tohoto důkazu pak měly soudy samy posoudit míru postižení a rozhodnout o tom, zda žalobce splňuje kritéria pro přiznání invalidního důchodu. Pokud tak soudy neučinily, odepřely stěžovateli právo na soudní ochranu, neboť podle názoru stěžovatele je to právě soud, který se má otázkou jeho zdravotního stavu komplexně zabývat, a pakliže dojde k závěru, že komplex onemocnění stěžovatele z pracovního zařazení vylučuje, či ho významně omezuje, je nutné přiznat takovémuto žadateli invalidní důchod. Nejvyšší správní soud však k posouzení jeho zdravotního stavu nepřistoupil a stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu svým nálezem zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 19 Cad 224/2008 a spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 73/2010 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího správního soudu.
5. Nejvyšší správní soud ve svém obsáhlém vyjádření uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti převážně opakuje výtky a námitky, které uplatnil již v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že se s nimi řádně vypořádal a dostatečně je zdůvodnil v rámci ústavní stížností napadeného rozsudku. Stěžovatel nemá na dávky částečného invalidního důchodu nárok, neboť nebylo prokázáno, že byl ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 17. 5. 2001 č. j . 511 123 182 částečně invalidní. Pokud stěžovatel opakuje námitky, které byly již obsaženy v kasační stížnosti, a které se týkaly postupu posudkového zhodnocení jeho zdravotního stavu a podřazení pod příslušnou kategorií vyhlášky č. 284/1995 Sb., v platném znění, pak Nejvyšší správní soud odkazuje na právní závěry obsažené v jeho rozhodnutí ze dne 28. 8. 2003, č. j. 5 Ads 22/2003-48, dostupném na www.nssoud.cz., podle nichž si soud v řízení o přezkoumání rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení vyžádá posouzení zdravotního stavu posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí. Tento postup je soudu přikázán zákonem a nevzbuzuje-li obsah podaného posudku pochybnosti o své úplnosti a správnosti, jak tomu bylo v projednávané věci, není odůvodněn požadavek na doplnění dokazování ustanovením znalce podle §127 odst. 1 o. s. ř. za použití §64 s. ř. s., měl-li stěžovatel takový postup na mysli. V posuzovaném případě proto nebyl tento znalecký posudek proveden. V této souvislosti je podle Nejvyššího správního soudu třeba zmínit jako rozhodnou tu skutečnost, že v posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ostravě ze dne 7. 2. 2002, včetně jeho doplnění ze dne 15. 10. 2004 a ze dne 23. 9. 2009, se posudková komise dostačujícím způsobem vypořádala s charakterem onemocnění stěžovatele spočívajícím v poruše osobnosti (lehkém narušení osobnosti se zachovanou celkovou výkonností organismu) a zohlednila i všechny jeho další zdravotní potíže, tedy i "komplex jeho zdravotních problémů", na které stěžovatel upozorňoval v žalobě i v kasačních stížnostech a jež byly rovněž předmětem posudkového hodnocení. Jako rozhodující příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele byla na rozdíl od lékaře OSSZ Jablonec nad Nisou určena porucha osobnosti - lehké narušení osobnosti se zachovanou celkovou výkonností organismu, přičemž důvody uvedeného posudkového závěru ve vztahu k onemocnění páteře a k poruše osobnosti posudková komise dostatečně vyložila. Jinými slovy, z posudku je zřejmé, že zdravotní stav stěžovatele byl komplexně posuzován na základě úplné a několikráte doplňované zdravotnické dokumentace i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím. Podle §6 odst. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb. je pro stanovení procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti nutné určit zdravotní postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Pokud je těchto postižení více, jednotlivé hodnoty poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se nesčítají; v tomto případě se určí, které zdravotní postižení je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se stanoví podle tohoto zdravotního postižení, a to se zřetelem k závažnosti ostatních zdravotních postižení. Není však rozhodující množství poruch, či zdravotních komplikací, nýbrž to postižení, které je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Posudková komise dospěla k závěru, že neurastenické a somatoformní potíže stěžovatele svou závažností nepřevažují nad poruchou osobnosti a ani nadále nesnižují pracovní potenciál stěžovatele; intenzitě onemocnění je přizpůsoben i posudkový výrok týkající se pracovní rekomandace. Nejvyšší správní soud připomíná, že posudková komise je orgánem Ministerstva práce a sociálních věcí a není důvod k pochybnostem o objektivitě jejích závěrů; tato má být garantována složením posudkových komisí předepsaným §3 odst. 1 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, podle níž jsou členy posudkových komisí nejen posudkoví lékaři a tajemníci z řad pracovníků Ministerstva práce a sociálních věcí, ale i odborní lékaři jednotlivých klinických oborů, tedy osoby odlišné od pracovníků Ministerstva práce a sociálních věcí. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně zamítl.
6. Shora uvedené vyjádření Nejvyššího správního soudu bylo zasláno stěžovateli k případné replice, který této možnosti nevyužil.
III.
7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že základem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Ústavní stížnost však není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů Nejvyššího správního soudu způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí v zásadě tytéž argumenty, se kterými se již Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti správních orgánů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v rámci správního soudnictví, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní či zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
9. Co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které není třeba dokazovat. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodnily.
10. V rovině ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší správní soud stěžovatelem podanou kasační stížností podrobně zabýval. Obsáhle a podrobně objasnil, proč považuje postup krajského soudu ohledně rozsahu dokazování a zjišťování skutkového stavu za dostatečný právě s ohledem na specifičnost posuzování zdravotního stavu a hodnocení důkazů pro účely důchodového zabezpečení. Vysvětlil, že rozhodnutí o nároku ve věcech důchodového zabezpečení je závislé zejména na odborném posouzení zdravotního stavu ve správním řízení lékařem příslušné okresní správy sociálního zabezpečení, v přezkumném řízení soudním pak posudkovou komisí, kdy pro toto soudní řízení je specifické to, že je v něm vyžadován zákonem předepsaný důkaz, jímž je ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Nejvyššímu správnímu soudu v tomto řízení nepříslušelo posuzovat věcnou správnost odborného lékařského posouzení. Zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, jež jako jediné by mohlo mít ústavněprávní relevanci v posuzované věci, zjištěno nebylo. Nejvyšším správním soudem přijaté skutkové závěry mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a není důvod nesdílet jeho závěr, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí v dané věci.
11. Ke stěžovatelově námitce, že postup, kdy krajský soud opakovaně svěřil komplexní zhodnocení jeho zdravotního stavu posudkové komisi Ministerstva práce a sociálních věcí a neustanovil nezávislého soudního znalce, když podle názoru stěžovatele zde existovaly pochybnosti o správnosti zjištění jeho zdravotního stavu, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel námitku neustanovení znalce, jak je patrno z obsahu kasační stížnosti (č. l. 307-309), uplatňuje teprve v ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud se tedy s touto námitkou nemohl vypořádat a z hlediska zásady subsidiarity se proto Ústavní soud touto stěžovatelovou námitkou nemohl zabývat (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, nález č. 95, s. 367).
12. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl - a také využil - možnosti uplatnit v řízení u příslušných obecných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. Pokud jde o právo na ochranu zdraví, jehož porušení se stěžovatel rovněž dovolává, je třeba uvést, že z tohoto práva lze dovozovat toliko povinnost státu zajišťovat občanům v zákonem stanovených mezích ochranu před faktory zásadně ohrožujícími jejich zdraví a veřejnou zdravotní péči. Obecné soudy z mezí stanovených zákonem pro poskytování invalidního důchodu nevybočily.
13. Ke stěžovatelem namítanému porušení čl. 90 Ústavy pak Ústavní soud uvádí, že toto ustanovení v podstatě garantuje obecné principy činnosti státní moci a Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.
14. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí zákona, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu