ECLI:CZ:US:2011:4.US.2949.10.1
sp. zn. IV. ÚS 2949/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. ledna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. T., zastoupené Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, AK Muchova 9/223, 160 00 Praha 6, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2010 č. j. 20 Co 243/2010-47 a Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 3. 2010 č. j. 73 Nc 1620/2008-34 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů v její exekuční věci, případně i rozhodnutí Nejvyššího soudu dle budoucího výsledku řízení před tímto soudem, a to pro rozpor s články 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 4. 3. 2010 č. j. 73 Nc 1620/2008-34 zamítl stěžovatelčin návrh na odklad a zastavení exekuce nařízené na majetek stěžovatelky na základě pravomocného a vykonatelného platebního rozkazu. Z odůvodnění vyplývá, že soud neshledal naplnění důvodů pro zastavení exekuce dle ustanovení §268 o. s. ř. ani pro odklad exekuce dle ustanovení §266 odst. 1 o. s. ř. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 7. 2010 č. j. 20 Co 243/2010-47 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že se opomněl zabývat tvrzeným porušením zásady dobrých mravů, jež je uplatnitelná i ve vykonávacím řízení a jejíž nerespektování spatřuje v uplatnění předmětného nároku oprávněnou na samém konci promlčecí lhůty bez předchozí výzvy k plnění. Oprávněná se snažila vyvolat stěžovatelčinu důvěru ve výhodnost koupě jí nabízeného zboží, jakož i v platné odstoupení od smlouvy stěžovatelkou, a proto stěžovatelka nereagovala na platební rozkaz v dobré víře, že nikomu nic nedluží. Dále stěžovatelka namítá, že soudy nezvažovaly její postavení, kdy je rozvedenou matkou dvou dospívajících dětí, přičemž její měsíční čistý příjem nepřevyšuje 18.600 Kč. Přestože se s exekutorem dohodla na plnění ve splátkách a takto plnila, exekutor podnikl proti ní kroky, které se mohou jevit jako ekonomicky a sociálně likvidační vůči stěžovatelce. Stěžovatelka upozorňuje, že ve věci rovněž podala dovolání.
Ústavní stížnost je dílem nepřípustná a dílem zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný či mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), tak jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí.
Z obsahu dovolání a uplatněných dovolacích námitek je patrno, že ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí návrhu na zastavení řízení, podala stěžovatelka souběžně s ústavní stížností tzv. nenárokové dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jehož přípustnost závisí na uvážení Nejvyššího soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Stěžovatelka není povinna takového dovolání využít, avšak jestliže tak učinila, je třeba jej považovat za poslední procesní prostředek k ochraně práva, jenž je nutno vyčerpat před podáním ústavní stížnosti, a proto nezbývá, než podanou ústavní stížnost v této části hodnotit jako předčasně podanou a tedy nepřípustnou.
Na doplnění Ústavní soud dodává, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Ani Ústavní soud nemůže předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhodnoceno jako přípustné či nikoliv; věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti (srov. usnesení IV. ÚS 434/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Jestliže Nejvyšší soud rozhodne o stěžovatelčině dovolání způsobem, s nímž nebude spokojena, cesta k podání ústavní stížnosti jí uzavřena nezůstane, jelikož dle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v případě odmítnutí mimořádného opravného prostředku orgánem, který o něm rozhoduje, jako nepřípustného z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V části, v níž se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí o zamítnutí návrhu na odklad exekuce, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Obecné soudy správně vyložily, že nepříliš příznivá finanční situace stěžovatelky není přechodného rázu, a nemůže tak naplňovat podmínky předpokládané ustanovením §266 odst. 1 o. s. ř.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost zčásti jako nepřípustnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu