ECLI:CZ:US:2011:4.US.3003.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3003/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky PM Credit, s. r. o., se sídlem Olbrachtova 1334/27, Ostrava, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, adresa pro doručování: Elektrárenská 125, Frýdlant nad Ostravicí, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 446/2011-172 ze dne 2. 8. 2011, ve znění opravného usnesení sp. zn. 32 Cdo 446/2011 ze dne 31. 8. 2011, a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 364/2010-122 ze dne 25. 8. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 10. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") vydal rozsudek pro zmeškání č. j. 26 C 204/2009-108 ze dne 9. 2. 2010, jímž uložil žalovanému V. E. zaplatit stěžovatelce částku 10.960,- Kč s příslušenstvím a uhradit jí náklady řízení. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 28 Co 364/2010-122 ze dne 25. 8. 2010 byl rozsudek obvodního soudu zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka souběžně dovolání i ústavní stížnost, přičemž ústavní stížnost byla, s poukazem na probíhající dovolací řízení, usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3331/10 ze dne 14. 12. 2010 odmítnuta jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a následně bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 446/2011-172 ze dne 2. 8. 2011, ve znění opravného usnesení sp. zn. 32 Cdo 446/2011 ze dne 31. 8. 2011, odmítnuto pro nepřípustnost i dovolání, neboť výše peněžitého plnění, která byla předmětem řízení před obecnými soudy, nepřesáhla částku uvedenou v §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Stěžovatelka měla za to, že posledně uvedenými rozhodnutími městského a Nejvyššího soudu byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 4 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, a tato rozhodnutí svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud následně námitky obsažené v ústavní stížnosti přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh dílem nepřípustný a dílem zjevně neopodstatněný.
V části, směřující vůči usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 446/2011-172 ze dne 2. 8. 2011, ústavní stížnost splňovala veškeré podmínky meritorní projednatelnosti, tzn., byla podána včas a byla přípustná, nicméně jednalo se o návrh zjevně neopodstatněný. Závěru Nejvyššího soudu, že vzhledem k limitům stanoveným ustanovením §237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu nebylo dovolání přípustné, nebylo možno nic vytknout a stěžovatelka ostatně ani žádné konkrétní námitky vůči postupu dovolacího soudu nevznesla. Ústavní soud proto v této části ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pokud šlo o usnesení městského soudu č. j. 28 Co 364/2010-122 ze dne 25. 8. 2010, jímž byl zrušen rozsudek pro zmeškání, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání, považoval Ústavní soud v této části ústavní stížnost za nepřípustnou, neboť nesměřovala proti konečnému rozhodnutí ve věci. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Jestliže tedy ve věci nadále probíhá řízení, které nebylo meritorně pravomocně skončeno, byl by zásah Ústavního soudu předčasný (ve vztahu k rozsudku pro zmeškání srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 208/06, IV. ÚS 1698/07, a I. ÚS 932/08, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Nad rámec uvedeného lze dodat, že podle konstantních názorů judikatury a literatury ponechává §153b občanského soudního řádu vydání kontumačního rozsudku na uvážení soudu; soud rozsudek pro zmeškání vydat nemusí, ani když jsou splněny citovaným ustanovením předepsané předpoklady (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2785/07, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 52, nález č. 10, str. 103 a násl., v literatuře kupř. Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání, komentář k §153b, bod 8.). Řízení bude dále pokračovat projednáním věci samé a stěžovatel bude v tomto řízení moci realizovat veškerá procesní práva, která mu náleží. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost v této části odmítnout dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu