ECLI:CZ:US:2011:4.US.3103.11.1
sp. zn. IV. ÚS 3103/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou na adrese Ostrava - Moravská Ostrava, Masná 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2009 č. j. 64 Co 342/2009-101 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2011 č. j. 30 Cdo 2101/2010-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. října 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý soudní proces zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti se zjišťuje, že stěžovatel se podanou žalobou domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 750 000,- Kč s přísl. jako peněžité náhrady za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 60 C 123/2001. Městský soud v Praze jako soud odvolací shodně s Obvodním soudem pro Prahu 2 nespatřoval nesprávný úřední postup soudu rozhodujícího ve věci sp. zn. 60 C 123/2001 v tom, že usnesením přerušil řízení podle ustanovení §109 o. s. ř. z důvodu probíhajícího řízení u téhož soudu pod sp. zn. 64 C 94/2000, když stěžovatel proti tomuto usnesení nepodal řádný opravný prostředek, aby mohlo být postaveno najisto, zda soud bezdůvodně spojuje rozhodování v hlavním řízení s řízením vedlejším či nikoliv. Na druhou stranu odvolací soud připustil, že soud prvního stupně vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku téměř po roce od podání žaloby, což nelze považovat za dobu přiměřenou k provedení uvedeného výkonu a šlo tedy o neodůvodněný průtah v řízení. Pokud však stěžovatel nesplnil svoji poplatkovou povinnost spolu s podáním žaloby, odvolací soud považoval za dostačující zadostiučinění konstatovat.
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností dovolání odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti, neboť stěžovatel dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředložil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti jak odvolacímu tak i dovolacímu soudu vytýkal, že jeho věc byla nesprávně právně posouzena. Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu svoji představu o tom, jak měly soudy ve věci rozhodnout a na podporu svých tvrzení odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. II. ÚS 2837/07, I. ÚS 192/11 a Pl. ÚS 19/1993 a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. března 2006.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek uplatněných stěžovatelem v průběhu soudního řízení a polemika stěžovatele s odůvodněním napadených rozhodnutí. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Pro úplnost lze pak k výhradám stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání toliko dodat, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z tohoto hlediska je třeba k němu přistupovat, přičemž interpretace ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. byla Nejvyšším soudem provedena dle jeho konstantní judikatury. V závěrech učiněných ve věci rozhodujícími soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Nelze než uzavřít, že odvolací soud se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádal a Nejvyšší soud podrobně stěžovateli zdůvodnil, proč dovolání jako nepřípustné odmítl. Ústavní soud proto neshledává důvod argumentaci ve věci rozhodujících soudů znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu a v rozhodnutí Evropského soudu, neboť tyto pro odlišnost právního základu na posuzovanou věc nedopadají.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci těmito soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. listopadu 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu