ECLI:CZ:US:2011:4.US.318.11.1
sp. zn. IV. ÚS 318/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. dubna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti D. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamelem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Pod Štandlem 2218, 738 01 Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě zde dne 21. 3. 2008 sp. zn. 24 Cm 123/2006 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2009 sp. zn. 8 Cmo 241/2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením o porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. K porušení tohoto práva došlo dle stěžovatele tím, že soudy nadřadily formální stránku dohody o převodu členských práv v družstvu vůli účastníků právního vztahu. Nepřípustný byl údajně i postup soudů spočívající v odmítnutí provedení důkazů navržených stěžovatelem. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel uvedl, že úvaha soudu týkající se znaleckého posudku byla nepředvídatelná.
II.
Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i účastníkům řízení znám.
III.
V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že podaná ústavní stížnost vykazovala celou řadu vad (chybějící plná moc, kopie napadených rozhodnutí apod.), k jejichž odstranění byl stěžovatel vyzván. Ani po výzvě však k odstranění všech vad návrhu nedošlo (např. přiložená plná moc je vadně formulována). Přes tuto skutečnost Ústavní soud stěžovatele k odstranění zbývajících vad nevyzýval; opačný postup by byl ryze formalistický a nadbytečný, neboť i bez jeho využití bylo možno dospět k závěru o zjevné neopodstatněnosti stěžovatelova návrhu.
Ačkoliv byla stěžovatelova ústavní stížnost sepsána advokátem, balancuje co do předložených důvodů na hraně srozumitelnosti a jakákoliv relevantní ústavněprávní argumentace v ní chybí. S ohledem na svou ustálenou judikaturu, podle níž je vázán toliko petitem a nikoliv odůvodněním ústavní stížnosti, však Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Napadená rozhodnutí však dle názoru Ústavního soudu za protiústavní ve shora naznačeném smyslu považovat nelze.
Obecné soudy postupovaly ústavně konformně, zjištění skutkového stavu věnovaly značnou pozornost a se stěžovatelovými důkazními návrhy se řádně vypořádaly. Právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích pak s provedenými skutkovými zjištěními nejsou v rozporu (tím méně pak v rozporu extrémním). Na odůvodnění napadených rozhodnutí, maje je za souladné s kautelami ústavnosti, může Ústavní soud odkázat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu