ECLI:CZ:US:2011:4.US.3287.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3287/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele T. F., zastoupeného Mgr. Bc. Radimem Hanke, advokátem se sídlem Masarykova 1250/50, Lysá nad Labem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 874/2010-341 ze dne 29. 7. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 11. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") sp. zn. 3 T 136/2009 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu č. j. 3 T 136/2009-202 ze dne 24. 9. 2009 uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), jako zvlášť nebezpečný recidivista, a trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 11 roků. Současně byl stěžovatel, společně se spoluobžalovanou J. F., zavázán k úhradě škody poškozeným J. V., L. K. a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, jenž bylo usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 11 To 568/2009-250 ze dne 18. 12. 2009 jako nedůvodné zamítnuto. Dovolání proti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 6 Tdo 874/2010-341 ze dne 29. 7. 2010 odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
Posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž namítal, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces garantované ustanoveními čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýkal, že se dostatečně nevypořádal s námitkou, že okresní soud při vyhotovování protokolu o hlavním líčení nepostupoval v souladu s ustanoveními §55 až 56 trestního řádu. Stěžovatel uvedl, že v průběhu hlavního líčení došlo k poruše záznamového zařízení, a proto nemohly být svědecké výpovědi zaznamenány doslovně. Dle názoru stěžovatele měl být za této situace protokol vyhotovován současně s dokazováním a nikoliv až následně, na základě poznámek předsedkyně senátu a bez přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce, jak k tomu nakonec skutečně došlo. Pokud byla porucha záznamového zařízení zjištěna až po skončení hlavního líčení, měl soud výslech svědků zopakovat, aby jejich výpovědi byly v protokolu zachyceny podrobně a nezpochybnitelně. V důsledku vadného postupu okresního soudu při rekonstrukci protokolu bylo stěžovateli, jakož i vyslýchaným osobám, znemožněno vznést k obsahu protokolu námitky. Jelikož obecné soudy opřely svá rozhodnutí v převážné části právě o výpovědi svědků, které nebyly řádně procesně zachyceny, neměl výrok o vině dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Pokud by se Nejvyšší soud námitkami stěžovatele dostatečně zabýval, musel by shledat, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání a že rozhodnutí spočívá, zejména s ohledem na nezpůsobilé dokazování, na nesprávném hmotněprávním posouzení věci. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 874/2010-341 ze dne 29. 7. 2010 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel svou ústavní stížností napadl toliko usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 874/2010-341 ze dne 29. 7. 2010, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Ústavní stížnost přitom směřovala výlučně proti usnesení Nejvyššího soudu nejen po stránce formální, tzn. dle svého petitu, nýbrž i po stránce obsahové, neboť stěžovatel formuloval svou stěžejní námitku tak, že to byl právě Nejvyšší soud, kdo porušil jeho ústavně zaručená práva tím, že jeho argumentům stran nesprávné protokolace nepřisvědčil. Ústavní soud se proto při svém přezkumu zaměřil výlučně na otázku ústavní konformity postupu dovolacího soudu.
Stěžovatel uplatnil ve svém dovolání celkem tři dovolací důvody, a to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání [§265b odst. 1 písm. d) trestního řádu], že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [§265b odst. 1 písm. g) trestního řádu] a konečně že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným [§265b odst. 1 písm. h) trestního řádu]. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu přitom bylo patrno, že tento se meritorně zabýval toliko námitkou, že nebyl naplněn znak zvlášť nebezpečné recidivy [v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu] a u ostatních námitek stěžovatele dovodil, že tyto žádný ze zákonných dovolacích důvodů nenaplňují, a proto by ve vztahu k nim bylo namístě dovolání odmítnout dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Nad rámec těchto svých úvah se pak Nejvyšší soud k otázce protokolace vyjádřil tak, že se ztotožňuje s argumenty, které v usnesení č. j. 11 To 568/2009-250 ze dne 18. 12. 2009 uvedl krajský soud.
Co se týče závěru Nejvyššího soudu o tom, že stěžovatelem uplatněné námitky stran protokolace nebyly podřaditelné pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů, uvádí Ústavní soud následující: dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných výroků v trestním řízení neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové řízení (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Rovněž Listina, ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů, neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonodárce mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.
Ústavní soud, jenž vystupuje dle čl. 83 Ústavy jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není povolán k přezkumu správnosti výkladu a následné aplikace norem jednoduchého práva, což je naopak úkolem obecných soudů. Ústavní soud toliko zjišťuje, zda výkladem a aplikací jednoduchého práva nedošlo k porušení ústavních kautel. V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by interpretace a aplikace jednotlivých procesních ustanovení ze strany Nejvyššího soudu byla projevem libovůle či svévole. Nejvyšší soud se námitkami stěžovatele podrobně zabýval a své závěry, ať už se týkaly věci samé či pouze konstatovaly nenaplnění příslušného dovolacího důvodu, náležitě odůvodnil. Ústavnímu soudu proto nepříslušelo úvahy Nejvyššího soudu jakkoliv přehodnocovat.
Toliko nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poznamenává, že krajský soud se v usnesení č. j. 11 To 568/2009-250 ze dne 18. 12. 2009, na něž Nejvyšší soud odkazoval, s námitkami stěžovatele, které ve vztahu k protokolaci vznesl, adresně vypořádal, přičemž z hlediska úvah o dodržení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny lze zmínit i skutečnost, že stěžovatel sice brojil proti způsobu rekonstrukce protokolu a akcentoval nemožnost se k jeho obsahu vyjádřit, nicméně když tuto možnost měl, a to v odvolacím a dovolacím řízení a v konečném důsledku i v řízení o ústavní stížnosti, žádnou konkrétní (věcnou nikoliv formální) námitku k obsahu protokolu nevznesl.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu