ECLI:CZ:US:2011:4.US.3355.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3355/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. arch. J. H., zastoupeného JUDr. Romanem Schneiderem advokátem, AK se sídlem Moravské náměstí 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2010 čj. 19 Co 17/2010-70 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2009 čj. 17 C 1/2009-36 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 55 915,80 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatel stručně zrekapituloval průběh a výsledky řízení, ve kterém byl rozsudkem pro uznání zavázán povinností zaplatit žalobkyni žalovanou částku i s úroky z prodlení. Stěžovatel upozornil, že na straně žalované vystupoval společně a nerozdílně s J. K., a proto, sdělila-li žalovaná na výzvu soudu, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuznává, měl být její úkon považován i za úkon stěžovatele. Ustanovení §114b o. s. ř. je koncipováno jako obrana proti průtahům vyvolaným procesní pasivitou účastníka řízení. Stěžovatel s odkazem na odbornou literaturu označil použití sankcí spojených s kvalifikovanou výzvou za formalistické a vyjádřil přesvědčení, že vydáním částečného rozsudku pro uznání za situace, kdy druhá žalovaná ve lhůtě soudem stanovené učinila předepsaný úkon a nárok žalobkyně neuznala, soud porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 17 C 1/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že žalobkyně Z. K. se žalobou proti žalovanému stěžovateli a žalované J. K. domáhala zaplacení částky ve výši 55 915,80 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného za 1. a 2. čtvrtletí roku 2008. Městský soud rozhodl platebním rozkazem ze dne 5. 12. 2008 čj. 17 C 1/2009-9, proti kterému stěžovatel podal blanketní odpor. Na výzvu městského soudu ze dne 26. 3. 2009 k vyjádření ve lhůtě 30 dnů učiněné podle §114b o. s. ř., obsahující poučení o následcích nečinnosti (§114b odst. 5 o. s. ř.), řádně doručené právním zástupcům žalovaných [právnímu zástupci stěžovatele dne 1. 4. 2009 (č.l. 17 a 18)], reagovala druhá žalovaná dne 27. 3. 2009 (č. l. 23), žalovaný stěžovatel dne 1. 7. 2009 (č. l. 25). Městský soud v Brně rozhodl ústavní stížností napadeným částečným rozsudkem pro uznání ve vztahu k prvnímu žalovanému tak, že ho zavázal povinností zaplatit žalobkyni celou žalovanou částku, včetně vyčíslené výše úroků z prodlení (výrok I.), jakož i náklady řízení (výrok II.).
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně označil za nedůvodné a rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé verifikoval; důvodem k přijetí měnícího výroku bylo formální upřesnění tak, aby bylo patrno, že výrok se týká stěžovatele jako prvního žalovaného a určení lhůty k zaplacení uvedené částky (výrok I.). Ve výroku o nákladech řízení bylo rozhodnutí soudu prvého stupně potvrzeno (výrok II.) a krajský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud konstatoval existenci fikce uznání nároku, neboť stěžovatel se ve lhůtě stanovené soudem nevyjádřil ani nesdělil, jaký vážný důvod mu ve vyjádření brání, přestože o následcích takového chování byl řádně poučen. Krajský soud nepřihlédl k námitce, že právní zástupce stěžovatele se nemohl vyjádřit, neboť byl na zahraniční cestě a poté onemocněl, neboť měl za to, že právní zástupce mohl poskytnout vyjádření předtím, než odcestoval (9 dnů) nebo po návratu (7 dnů), s tím, že následnou virózu nedoložil, a navíc tento druh onemocnění není důvodem, pro nějž by nebyl vůbec schopen sdělit, že mu ve vyjádření brání vážný důvod. Krajský soud poukázal na judikaturu soudů, podle které pozdní vyjádření nemůže zvrátit důsledky předchozí fikce, tj. uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř., a reagoval i na další odvolací námitky.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatel namítl porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu. V projednávané věci je tento postup upraven v části třetí, hlavě první a čtvrté občanského soudního řádu, který stanoví pravidla pro průběh řízení a rozhodování v prvním stupni, a pravidla tohoto postupu zavazují jak účastníka řízení, tak i soud. Stěžovatel však stanovený postup nedodržel, neboť ač poučen o následcích, na výzvu Městského soudu v Brně k vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu, v zákonem stanovené lhůtě nereagoval. Mechanismus fungování soukromého práva je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním, v daném případě rovněž zákonem požadovaným jednáním. Hodlal-li stěžovatel uplatnit svoje námitky, mohl a měl tak učinit nejpozději na základě výzvy městského soudu; o následcích nepodání vyjádření byl ostatně soudem poučen. Závěr Městského soudu v Brně, že dnem 1. 5. 2009 došlo k fikci (procesního) uznání žalobou uplatněného nároku, tak zůstal nezpochybněn. Rozhodl-li nalézací soud rozsudkem pro uznání, nelze jeho postupu vytknout nic, co by svědčilo o libovůli v jeho rozhodování, neboť soud se důsledně pohyboval v zákonném rámci a respektoval zákonem stanovené podmínky výzvy podle §114b o. s. ř. Naopak nevydání rozsudku pro uznání, ačkoli zákonem stanovené předpoklady pro takový postup byly splněny, by sloužilo důvodné námitce nedostatku spravedlivého procesu z pozice druhé strany v řízení. Stejný závěr platí i pro rozhodnutí soudu odvolacího, který prověřil existenci všech podmínek stanovených zákonem, za kterých lze právní fikci i rozsudek pro uznání uplatnit, a poté, co shledal jejich naplnění, rozsudek nalézacího soudu potvrdil.
Ústavní soud připomíná obecně platnou právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt ("práva náležejí bdělým"), která vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem bude aktivně usilovat v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva. Nebylo nutné, aby tak stěžovatel činil sám se znalostí všech úskalí procesních předpisů, byl-li v řízení zastoupen advokátem. Ten, jako osoba znalá práva, věděl, resp. měl vědět, jaké následky jsou spojeny s nepodáním vyjádření ve stanovené lhůtě, přesto však své povinnosti nedostál, ačkoliv podle zjištění obecných soudů tak učinit mohl. Pro stěžovatele nepříznivý výsledek řízení proto Ústavní soud nehodnotí jako protiústavní zásah obecných soudů do základních práv, nýbrž jako důsledek stěžovatelem, resp. jeho právním zástupcem nevhodně volených postupů v řízení.
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Procesní předpis nevylučuje jisté ztížení možnosti efektivně uplatnit námitky ve vztahu k "materiální stránce věci", vždy však jde o pravidla (např. při koncentraci řízení) z povahy věci vyvážená jejich pozitivním významem pro transparentní, očekávatelné a soustředěné vedení soudních procesů vůbec. Podobný účel sleduje dotčené ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., jestliže zakotvuje fikci uznání nároku; za takové situace je na vůli účastníka, zda svým (ne)konáním vznik právní fikce umožní, či vyloučí.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 S.b, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu