ECLI:CZ:US:2011:4.US.347.11.1
sp. zn. IV. ÚS 347/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila v právní věci stěžovatele B. V., JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Křižíkova 16, Praha 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 115/2010-51 ze dne 1. 12. 2010 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 44 A 16/2010-18 ze dne 18. 3. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 2. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 44 A 16/2010-18 ze dne 18. 3. 2010 byl odmítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci usnesení téhož soudu č. j. 44 Ca 25/2004-140, jež nabylo právní moci dne 27. 2. 2006. Kasační stížnost, kterou stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu, byla usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 115/2010-51 ze dne 1. 12. 2010 zamítnuta. Jak krajský, tak Nejvyšší správní soud shodně konstatovaly, že se stěžovatel domáhal obnovy řízení ve věci (řízení o ochraně proti nečinnosti státního orgánu), v níž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, neboť výčet v §114 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), je výčtem taxativním. Kromě toho původní řízení, o jehož obnově bylo rozhodováno, skončilo vydáním usnesení o zastavení řízení a nikoliv rozsudkem, což je další podmínka přípustnosti obnovy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv (dále jen "Listina") a svobod a čl. 4 Ústavy České republiky. Dle přesvědčení stěžovatele postupovaly obecné soudy při posuzování jeho návrhu příliš formalisticky, aniž by přihlédly ke specifickému charakteru celého případu v jeho širších souvislostech. Stěžovatel uvedl, že si je vědom toho, že obnova řízení je ve správním soudnictví stricto sensu přípustná jen v případech uvedených v §114 soudního řádu správního, nicméně obecné soudy měly při svém rozhodování vycházet především z kautel plynoucích z hlavy páté Listiny a z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v této souvislosti podotkl, že žádnou právní normu nelze interpretovat osamoceně a že i v tzv. "jednoduchých případech" aplikace práva je třeba respektovat hodnotový systém, princip spravedlnosti atd. Postup obecných soudů v nyní projednávané věci stěžovatel označil za odepření spravedlnosti. Stěžovatel dále uvedl, že důvodem pro zastavení řízení vedeného pod sp. zn. 44 Ca 25/2004, jehož obnovy se domáhal, bylo neuhrazení soudního poplatku. Návrh na obnovu řízení stěžovatel podal, neboť měl za to, že vyšly najevo nové důkazy a skutečnosti, jež prokazovaly, že mu svědčilo právo na osvobození od soudních poplatků, přičemž právě v důsledku nepřiznání tohoto práva mu bylo v uvedeném řízení meritorní projednání jeho žaloby odepřeno. Stran tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces odkázal stěžovatel rovněž na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3109/08 a III. ÚS 3006/07 a navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 115/2010-51 ze dne 1. 12. 2010 a usnesení krajského soudu č. j. 44 A 16/2010-18 ze dne 18. 3. 2010 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
V prvé řadě je třeba podotknout, že stěžovatel se omezil toliko na obecné proklamace a v celé své ústavní stížnosti nevznesl žádný konkrétní relevantní ústavněprávní argument. Z hlediska možnosti extenzivního výkladu ustanovení §114 soudního řádu správního, jehož se stěžovatel domáhal, již podal zcela vyčerpávající zdůvodnění Nejvyšší správní soud, na jehož rozhodnutí je v tomto ohledu možno pro stručnost v plném rozsahu odkázat. Ústavní soud toliko podotýká, že ani z Listiny ani z žádného z mezinárodněprávních instrumentů nelze dovozovat povinné zavedení jakýchkoliv mimořádných opravných prostředků, tím méně pak v rozsahu, který by odpovídal představě stěžovatele. Možnost zrušení pravomocných soudních rozhodnutí je závažným zásahem do právní jistoty účastníků soudního řízení i třetích osob, existenci mimořádného opravného prostředku tedy v žádném případě nelze konstruovat toliko soudním výkladem.
Je tedy možno uzavřít, že postupu obecných soudů, které posoudily návrh stěžovatele na obnovu řízení jako nepřípustný, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu