ECLI:CZ:US:2011:4.US.3527.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3527/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. I. M., zastoupené Mgr. Irenou Křivánkovou, advokátkou se sídlem Frýdek-Místek, Zámecké nám. 42, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. srpna 2010 č. j. 13 Co 623/2009-478, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. prosince 2010 a doplněnou podáním ze dne 13. prosince 2010, stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že v řízení před Krajským soudem v Ostravě bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále základní práva dle čl. 3 odst. 3, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. července 2009 č. j. 43 P a Nc 441/2006-200, P 1340/2006 v řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti svěřil nezl. dceru stěžovatelky A. do výchovy matky, otci nezletilé uložil platit na výživu částku 2 000,- Kč s účinností od 1. srpna 2009 a upravil styk otce s nezletilou. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. srpna 2010 č. j. 13 Co 623/2009-478 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že otci uložil povinnost platit na výživu nezl. A. s účinností od 1. ledna 2006 částku 3 000,- Kč měsíčně a s účinností od 1. ledna 2009 částku 3 500,- Kč měsíčně. Dále změnil rozsudek v části, kterou byla upravena výše dlužného výživného a upraven styk otce s nezletilou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že výživné tak, jak bylo určeno otci, extrémně neodpovídá jeho zjištěným příjmům a majetkovým poměrům a je nepřiměřeně nízké. Další výhrady stěžovatelky směřovaly do rozhodnutí o úpravě styku otce s nezletilou, a to jak za přítomnosti stěžovatelky tak bez její přítomnosti. Stěžovatelka má obavy, že v důsledku provedené úpravy styku otce s nezletilou jí budou vznikat při realizaci styku neúměrné náklady. Své rozhodnutí podle názoru stěžovatelky pak odvolací soud ani řádně neodůvodnil.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněno a zda zjevně není výsledkem libovůle ze strany soudu.
Zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, shledán nebyl. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí je dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněno, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných odvolacím soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které odvolací soud v řízení vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícím soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. ledna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu