ECLI:CZ:US:2011:4.US.359.11.1
sp. zn. IV. ÚS 359/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti Honebního společenstva Poštorná, se sídlem Hlavní 45/26 691 41 Poštorná, zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, AK se sídlem Veselá 24, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2010 č. j. 3 Aps 7/2010-162 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností brojila stěžovatelka proti shora označenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž bylo dle jejího názoru porušeno její ústavně garantované právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Konkrétně stěžovatelka namítala, že soudy ve správním soudnictví (v posledním stupni tedy Nejvyšší správní soud) neposkytly ochranu jejímu právu na zápis v rejstříku honebních společenstev.
K porušení práv stěžovatelky došlo již tím, že byla vymazána z rejstříku honebních společenstev, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady. Ze širšího pohledu pak stěžovatelka za nezákonný postup považovala způsob, jakým je (resp. není) orgány veřejné správy o jejím zápisu do rejstříku rozhodováno. Podané žalobě proti nezákonnému zásahu orgánu veřejné správy však nebylo vyhověno.
Nad rámec ústavněprávních námitek stěžovatelka obšírně popsala procesní vývoj celé věci a věnovala se rozboru právní úpravy vzniku a zániku honebních společenstev.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 74/2008 zjistil Ústavní soud následující. Stěžovatelka se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně domáhala přezkoumání údajně nezákonného zásahu orgánů veřejné správy ve věci týkajícího se jejího zápisu v rejstříku honebních společenstev. Žádala, aby soud vydal rozhodnutí, jímž by bylo žalovanému (Městskému úřadu Břeclav) uloženo stěžovatelku do rejstříku zapsat. Krajský soud v Brně však podanou žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka svou žalobou brojila proti celé řadě dílčích rozhodnutí, jejichž souhrn považovala za nezákonný zásah. Dle Krajského soudu v Brně však měla žalobou napadat již jednotlivá správní rozhodnutí a takový postup nemohla posléze suplovat podáním jedné žaloby proti nezákonnému zásahu.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost, podle níž bylo možné celou řadu úkonů orgánů veřejné správy považovat za nezákonný zásah ve smyslu soudního řádu správního.
Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím kasační stížnost zamítl. Ztotožnil se přitom s právním názorem Krajského soudu v Brně. Nejvyšší správní soud v tomto kontextu odkázal na svou dřívější judikaturu, podle níž nelze žalobu proti nezákonnému zásahu vnímat jako náhražku žaloby proti rozhodnutí; jinými slovy, že volba typu žaloby a momentu jejího podání nemůže být diktována procesní taktikou, nýbrž záleží toliko na povaze napadeného úkonu. V projednávané věci však stěžovatelka (nesprávně) žalobu proti nezákonnému zásahu podala právě jako jakýsi doplněk či náhražku žaloby proti rozhodnutí.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Pokud jde o provádění důkazů a jejich hodnocení či rozhodování o vině a o trestu, je tato činnost svěřena obecným soudům. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat, jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. a u., sv. 15, č. 98), až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva např. v důsledku svévole anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V projednávané věci Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že shora zmíněné ani žádné jiné důvody opodstatňující jeho zásah nejsou dány. Nejvyšší správní soud a před ním i Krajský soud v Brně přesvědčivě a ústavně konformně vyložily, z jakých důvodů nebylo možné její žalobě proti nezákonnému zásahu orgánu veřejné správy vyhovět. Proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, kladoucímu důraz na procesní aktivitu stěžovatelky a řádné čerpání nabízejících se opravných prostředků, nemá Ústavní soud žádných námitek.
Ústavní soud - a ostatně ani soudy správní - se nevyjadřuje k tomu, zda veškeré postupy orgánů veřejné správy při rozhodování o zápisu stěžovatelky do rejstříku honebních společenstev byly v souladu se zákonem. Správní žalobou však stěžovatelka měla brojit již proti jednotlivým správním rozhodnutím (což ostatně jednou učinila) a nikoliv souhrnně žalobou proti nezákonnému zásahu. Postup správních soudů tak nelze vnímat jako odepření ochrany právům stěžovatelky a porušení práva na spravedlivý proces, neboť v předmětném řízení před správními soudy nebyl pro ochranu jejích domněle porušených práv prostor.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. června 2011
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu