ECLI:CZ:US:2011:4.US.3634.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3634/10
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 29. března 2011 sp. zn. IV. ÚS 3634/10 ve věci ústavní stížnosti V. H. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010 č. j. 21 Cdo 233/2010-131, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele pro nepřípustnost, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2009 č. j. 22 Co 432/2008-108, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. dubna 2008 č. j. 6 C 304/2005-85, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že je dědicem, spojené s návrhem na zrušení §460 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.
Výrok
Ústavní stížnost a návrh na zrušení §460 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 21. prosince 2010, domáhal zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i zrušení §460 občanského zákoníku, a to z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 1 a 90 Ústavy, čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se žalobou domáhal určení, že je dědicem po zůstavitelce J. H., jeho bývalé manželce. Ve své argumentaci přitom poukazoval na neplatnost její závěti ze dne 1. listopadu 1990, jakož i na to, že existovala jiná závěť, se kterou bylo po její smrti manipulováno, a že i po rozvodu žil se svou bývalou manželkou ve společné domácnosti jako druh a družka. Napadeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. dubna 2008 č. j. 6 C 304/2005-85, kterým byla jeho žaloba na určení zamítnuta. Stěžovatel následně podal proti rozsudku městského soudu dovolání, které však Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. To mohlo být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, dovolací soud však dospěl k závěru, že námitky uplatněné stěžovatelem nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ale dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), případně §241a odst. 3 téhož zákona.
3. Podstatou argumentace stěžovatele je námitka nedostatečné ochrany jeho vlastnického práva. V ústavní stížnosti uvádí, že v průběhu řízení před obecnými soudy zjistil a doložil, že bratr zůstavitelky M. T. bezprostředně po zjištění úmrtí své sestry manipuloval jako osoba s dispozičním právem odvozeným z práv pronajímatelky s obsahem bezpečnostní schránky zůstavitelky. Ocitl se však v důkazní nouzi ve svém tvrzení, že zůstavitelka zanechala pozdější závěť, uloženou v bezpečnostní schránce, pročež se vlastní rozhodnutí soudu opíralo o závěť zůstavitelky sepsanou formou notářského zápisu v roce 1990. V této souvislosti zdůrazňuje povinnost státu zajistit vlastníku ochranu a řádný výkon jeho práv. Poukazuje přitom na to, že od 1. ledna 1951 přestal platit institut ležícího dědictví, který do té doby umožňoval nabytí práv zůstavitele dědicem až a jen na základě odevzdací listiny vydané soudem. Přijetím §509 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, jenž obdobně jako dnes platný §460 občanského zákoníku stanovil, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, odmítl stát poskytnout důslednou ochranu majetku a majetkovým právům zůstavitele, tedy v daném případě i realizaci dispozice zůstavitelky, jak má být naloženo s jejím majetkem pro případ smrti. Tím je umožněno poškozování jak pravých, tak domnělých účastníků dědického řízení.
II.
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní soud se musel především vypořádat s otázkou, zda byla ústavní stížnost v rozsahu směřujícím proti rozsudku městského soudu podána ve lhůtě 60 dnů podle §72 odst. 3 nebo 4 zákona o Ústavním soudu. V případě napadeného usnesení dovolacího soudu byla předmětná lhůta dodržena, neboť usnesení dovolacího soudu bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 5. listopadu 2010. Pro posouzení včasnosti podání i ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu však bylo nezbytné zabývat se důvody odmítnutí předmětného dovolání.
6. Nejvyšší soud v dané věci odmítl dovolání proti uvedenému rozsudku z důvodu, že nebylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je dovolání proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V daném případě přitom nebylo důvodem odmítnutí to, že určitá právní otázka zásadní význam postrádá, nýbrž to, že dovolací důvod nesměřoval vůči právnímu posouzení věci. Jak dále uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení, při posouzení toho, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, nemůže být přihlédnuto k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu. Uvedené ustanovení vymezuje jako dovolací důvod tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rovněž nemůže být přihlédnuto pouze k důvodu podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V těchto případech tedy posouzení otázky zásadního právního významu vůbec nepřichází v úvahu, protože uplatnění jednoho z uvedených dovolacích důvodů, jak tomu bylo i v dané věci, takovéto posouzení vylučuje.
7. Vycházeje z uvedeného posouzení, v souladu se svou rozhodovací praxí [např. usnesení ze dne 7. března 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 17. března 2010 sp. zn. I. ÚS 253/10, ze dne 29. září 2010 sp. zn. IV. ÚS 2066/10, ze dne 26. října 2010 sp. zn. IV. ÚS 2774/10 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)] by tedy Ústavní soud měl ústavní stížnost směřující vůči napadenému rozsudku městského soudu odmítnout jako opožděnou, protože v daném případě nebylo dovolání stěžovatele přípustné z důvodů, jež nezávisejí na uvážení dovolacího soudu. V dané věci však bylo nutné zabývat se i další otázkou, a to do jaké míry bylo pro stěžovatele a jeho právního zástupce předvídatelné, zda s ohledem na obsah uplatněných dovolacích důvodů vůbec přichází v úvahu jejich posouzení jako otázek zásadního právního významu nebo nikoliv. Musel přitom rovněž přihlédnout k právním závěrům Evropského soudu pro lidská práva, jenž se ve své judikatuře opakovaně zabýval otázkami souvisejícími s přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
8. Ve svém rozsudku ze dne 12. října 2010 ve věci stížnosti č. 35836/05 - Adamíček proti České republice Evropský soud pro lidská práva uvedl, že považuje za problém, "pokud Ústavní soud za pomoci konstrukce vyvozené z judikatury rozlišuje více druhů rozhodnutí přijatých Nejvyšším soudem v režimu §239 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2000 [nebo v režimu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2001], aby a posteriori považoval za rozhodnutí založená na uvážení Nejvyššího soudu pouze ta, u nichž se tento soud rozhodl skutečně přezkoumat zásadní právní význam dovoláním otevřených otázek. Takový přístup totiž po stěžovatelích požaduje, aby sami posoudili, byť ve světle judikatury Nejvyššího soudu, jak bude tento soud uvažovat, a sankcionuje je, pokud mají v dobré víře - ale mylně - za to, že platně otevřeli otázku zásadního právního významu. Podobný požadavek do značné míry oslabuje ochranu práv jednotlivců před národním soudem vyššího stupně a může vést k situaci, které bylo třeba se v návaznosti na rozsudky Zvolský a Zvolská a Běleš a ostatní ... vyhnout, tj. aby stěžovatelé v pochybnosti podávali souběžně dovolání a ústavní stížnost." (bod 57 rozsudku).
9. Na tato východiska navázal ve své další argumentaci, když uvedl, že "§237 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění novely" provedené zákonem č. 30/2000 Sb., "stanoví tři důvody přípustnosti dovolání, z nichž první dva [uvedené v §237 odst. 1 písm. a) a b)] lze považovat za důvody ex lege, zatímco třetí důvod [uvedený v písmenu c)] závisí na uvážení Nejvyššího soudu. Z důvodů uvedených výše má Soud za to, že skutečnost, že Ústavní soud měl za to, - v rámci přezkoumání přípustnosti ústavní stížnosti podle §72 odst. 4 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. - že Nejvyšší soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání ex lege, třebaže Nejvyšší soud rozhodoval v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) (nebo §239 odst. 2 v dřívějším znění občanského soudního řádu) za použití pravidel dovozených soudními rozhodnutími, představuje pro stěžovatele nepřiměřené břemeno, které lze považovat přinejmenším za nedostatek právní jistoty. Tyto úvahy se samozřejmě nevztahují na případy, ve kterých Nejvyšší soud zamítne dovolání pro opožděnost, což svědčí o nedodržení, ze strany stěžovatele, jasných pravidel týkajících se lhůt a nezávisí v žádném případě na uvážení Nejvyššího soudu." (bod 58 rozsudku).
10. Uvedené dopadá i na posuzovanou věc. Právní závěr, že posouzení otázky zásadního právního významu přichází v úvahu pouze při uplatnění některých dovolacích důvodů podle §241a občanského soudního řádu, z něhož v dané věci vycházel Ústavní soud, nelze považovat za neodůvodněný nebo svévolný, neboť vyplývá z obsahu jednotlivých dovolacích důvodů. Posouzení, zda má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, může z povahy věci přicházet v úvahu pouze v těch případech, kdy stěžovatel jako důvod svého dovolání uplatňuje posouzení právní otázky, nikoliv otázky skutkové. Na straně druhé však nelze opomenout, že rozhraničení mezi oběma typy otázek není v praxi zcela zřejmé, a stěžovatelé nebo jejich právní zástupci se tak ocitají v situaci, kdy případným podáním dovolání riskují, že v důsledku odlišného posouzení dovolacího důvodu Nejvyšším soudem dojde nejen k odmítnutí jejich dovolání, nýbrž i ke ztrátě možnosti podat ústavní stížnost.
11. O složitosti uvedeného posouzení svědčí i praxe Ústavního soudu z posledního období, který v případě souběžného podání dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a ústavní stížnosti odmítá ústavní stížnost pro nepřípustnost z důvodu předčasného podání, aniž by přitom sám hodnotil, zda obsah námitek obsažených v podaném dovolání bylo možné podřadit pod takový důvod dovolání, který umožňuje jeho případné meritorní projednání. Ústavní soud v těchto případech uvádí, že "nelze ... vyloučit, že se v dovolacím řízení posléze ukáže, že ... dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, kupříkladu proto, že ... bylo opodstatněně odmítnuto nikoli na základě ,uvážení' dovolacího soudu, ... Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako ,předčasnou' a následnou pak jako ,opožděnou'. Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže. Z popsaných alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat stěžovateli nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby vyhověl požadavku zakotvenému v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatel tak učinil procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodal vůbec." [usnesení ze dne 26. října 2010 sp. zn. III. ÚS 1992/10, srov. dále např. usnesení ze dne 23. března 2010 sp. zn. III. ÚS 198/10, usnesení ze dne 13. prosince 2010 sp. zn. II. ÚS 3018/10 (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
12. Je zřejmé, že nejen stěžovatel, ale ani Ústavní soud nemůže v případě souběžného podání dovolání a ústavní stížnosti s dostatečnou jistotou předjímat právní závěr Nejvyššího soudu o tom, zda dovolání, jehož přípustnost stěžovatel dovozuje s ohledem na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, bylo podáno z takového dovolacího důvodu, jenž umožňuje jeho meritorní projednání. Setrvání na dosavadním přístupu Ústavního soudu, podle kterého odmítnutí dovolání s ohledem na uplatněný dovolací důvod, jenž objektivně neumožňoval posouzení dovolání jako přípustného podle uvedeného ustanovení, by mělo v podstatě za následek, že stěžovatelé, kteří podali pouze dovolání v dobré víře, že jimi uplatněný důvod umožňuje jeho projednání, by se ocitli v podstatně nepříznivější procesní situaci, než ti, již si včasnost své případné ústavní stížnosti "pojistili" souběžným podáním zjevně nepřípustné (předčasné) ústavní stížnosti jen z toho důvodu, aby v rámci odmítavého usnesení získali "příslib" nového projednání. Akceptace takovéhoto stavu by vedla nejen k neodůvodněné nerovnosti v postavení obou skupin stěžovatelů, nýbrž by rovněž nabádala stěžovatele k souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti, což Ústavní soud dlouhodobě označuje za nežádoucí postup.
13. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, aniž by tím v dané věci jakkoliv zpochybňoval hodnocení otázky přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu, že z hlediska posouzení včasnosti podání ústavní stížnosti je třeba na odmítnutí dovolání podaného podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu z důvodu, že námitky v něm obsažené nepředstavovaly uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, případně podle ustanovení §241a odst. 3 uvedeného zákona, nahlížet jako na odmítnutí mimořádného opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto považoval stížnost v části směřující proti rozsudku městského soudu za podanou včas, neboť k jejímu podání došlo ve lhůtě 60 dnů od doručení usnesení dovolacího soudu.
III.
14. Ústavní soud se tedy v dalším kroku zabýval věcným obsahem návrhu, dospěl však k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Podstatou námitek stěžovatele je v podstatě pouze tvrzení nedostatečné ochrany jeho vlastnického práva v důsledku právní úpravy, která umožňuje nabytí dědictví již samotným okamžikem smrti zůstavitele, nikoliv až na základě určitého právního aktu, např. na základě odevzdací listiny vydané v dědických věcech soudem, jak to předpokládala někdejší právní úprava institutu ležící pozůstalosti.
16. Je zcela zřejmé, že uvedená argumentace postrádá jakoukoliv ústavněprávní rovinu. Stěžovatel nijak nezpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů z hlediska výše uvedených základních práv a svobod, ale naopak sám uznává, že v rámci předmětných řízení před obecnými soudy byl v případě některých svých tvrzení v důkazní nouzi. Pouhá spekulace stěžovatele, že jeho postavení by bylo bývalo jiné v případě odlišné právní úpravy nabývání dědictví, nemůže vést k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo.
17. Z těchto důvodů nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzenému porušení základních práv a svobod stěžovatele a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
18. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud dále nemohl zabývat ani návrhem na zrušení §460 občanského zákoníku, neboť tento návrh má akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995 (U 22/4 SbNU 351)].