ECLI:CZ:US:2011:4.US.379.11.1
sp. zn. IV. ÚS 379/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti nezletilého Jana (jedná se o pseudonym), zastoupeného svými rodiči, právně zastoupených Mgr. Terezou Horáčkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Líbeznice, Lánská 453, směřující proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 17. května 2010, č.j. 1 Rod 4/2009-190, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2010, č.j. 13 Rodo 6/2010-213, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čímž mělo dojít ke zkrácení v principu právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
Výše uvedeným rozsudkem Obvodní soud Praha - východ upustil od uložení opatření podle §93 odst. 8 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a soudnictví ve věcech mládeže (výrok I.), opatrovnici přiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání opatrovnice odvolací soud napadeným usnesením rozsudek soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.), opatrovnici přiznal náhradu na nákladech odvolacího řízení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Stěžovatel se domnívá, že v jeho věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v odvolacím řízení nebyl proveden jím navržený důkaz - doplnění znaleckého posudku o možnosti stěžovatele dokonat trestný čin, tedy uskutečnit pohlavní styk s ohledem na jeho věk a vyspělost způsobem, který popsal poškozený, a tedy prokázat, zda došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Obecné soudy tak nezjistily skutkový stav, o němž by neexistovaly důvodné pochybnosti, což činí jejich závěry nepřezkoumatelnými. K tomu odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 3320/09, který uvedl, že právu účastníka řízení navrhnout důkaz odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, a pro případ, kdy jim soud nevyhoví, uvést, proč tak neučinil. S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 Rodo 6/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Policejní orgán odložil podezření ze spáchání trestného činu znásilnění, kterého se měl stěžovatel dopustit ve formě spolupachatelství, neboť trestní stíhání bylo nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. d) trestního řádu. Stěžovatel se měl společně se spolužákem rovněž ve věku 12 let znásilnit dalšího (11letého) spolužáka. S ohledem na věk pachatelů byla věc odložena a byla projednána podle zákona o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy, přičemž, jak výše uvedeno, od uložení opatření bylo upuštěno. Z odůvodnění napadeného usnesení je patrné, že soud se důkladně zabýval odvolacími námitkami a tyto srozumitelně posoudil jako nedůvodné. Konkrétně k námitce týkající se schopnosti stěžovatele dokonat trestný čin, popsané i v ústavní stížnosti, uvedl, že samo dokonání znásilnění není pro posouzení věci rozhodné s ohledem na trestnost samotného pokusu o trestný čin. Rovněž k dalším námitkám uvedeným v odvolání se Krajský soud v Praze vyjádřil dostatečně přezkoumatelným způsobem, který není možné označit za opomenutí, jež namítá stěžovatel. V projednávaném případě se tedy nejedná o opomenuté důkazy ve smyslu citovaného nálezu, a tím ke zkrácení v právu na spravedlivý proces.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by byl stěžovatel postupem soudů zkrácen tvrzeným způsobem v zakotveném právu. Samo tvrzení o zkrácení v právu, založené výhradně na nesouhlasu se závěry obecných soudů, není způsobilé ke zvrácení napadených rozhodnutí. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu