ECLI:CZ:US:2011:4.US.38.11.1
sp. zn. IV. ÚS 38/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti ing. J. F., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem, AK se sídlem Preslova 1269/17, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 8. 2010 čj. 42 C 255/2009-37 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu vydaného v řízení o zaplacení částky 150 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel zejména tvrdil, že nebyl řádně předvolán k ústnímu jednání, po kterém Obvodní soud pro Prahu 2 věc rozhodl, a o jeho konání se nedověděl, neboť v době doručování zásilky do místa bydliště byl ve výkonu vazby (od 9. 4. 2010 do 16. 6. 2010), což doložil potvrzením Vazební věznice v Praze - Ruzyni.
Za účelem ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 42 C 255/2009 a po jeho prostudování dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Rozhodnutími obecných soudů o věcech tzv. objektivně bagatelního významu se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá dlouhodobě a zpravidla je odmítá z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 185/98); případný zásah uplatňuje pouze v případech extrémního vybočení obecného soudu ze standardů, jež jsou esenciální pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (srov. usnesení III.ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). Takové pochybení však v projednávané věci neshledal.
Stěžovatelova argumentace mířila výlučně na nesprávný postup při doručování, resp. konstrukci právní fikce doručení předvolání k jednání. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 je však evidentní, že stěžovatel označil v žalobě adresu pro doručování Košík č. 91 (č.l. 1 a 14), na kterou mu soud v souladu s ustanovením §46a odst. 1 o. s. ř. doručoval písemnosti. Pokud stěžovatel namítl, že zásilku doručovanou mu v květnu 2010 si nemohl převzít, neboť v té době byl ve vazbě, je třeba poznamenat, že právní úprava doručování vychází ze zásady, že každý adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochrany vlastních zájmů, a že je proto povinen si zajistit přijímání listin na adrese pro doručování bez ohledu na to, zda se na této adrese skutečně zdržuje nebo zda mu jinak mohou být na ní listiny odevzdávány (srov. §46a o. s. ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb., účinným od 1. 7. 2009). Pouze v případě, že adresát - fyzická osoba neuvede ve svém podání nebo jiném úkonu učiněném vůči soudu adresu místa v České republice, na kterou mu mají nebo mohou být doručovány písemnosti, a je ve ... ve vazbě, je adresou pro doručování adresa věznice, v níž vykonává ... vazbu [§46b písm. c) o. s. ř.]. To však, jak vyplývá z výše uvedeného, nebyl stěžovatelův případ, neboť ten svoji doručovací adresu vyznačil na žalobě podané soudu dne 29. 6. 2009 a na sdělení soudu dne 15. 12. 2009. Lze též považovat za reálné, že písemnost vloženou poštovním doručovatelem do schránky dne 7. 5. 2010 (č. l. 23 verte) si stěžovatel mohl po návratu z vazby dne 16. 6. 2010 vyzvednout, seznámit se s ní a na ústní jednání soudu dne 27. 8. 2010 se dostavit.
Právo na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítl, není právem samoúčelným a Ústavní soud považuje za opodstatněné žádat od účastníka řízení, který se domáhá ochrany svých procesních práv na ústavní úrovni, aby osvědčil, že sám vyvinul očekávatelné úsilí směřující k účinnému hájení svých práv. Při posuzování věci pod tímto zorným úhlem Ústavní soud vzal prvotně v úvahu, že stěžovatel prokazatelně věděl, že je účastníkem konkrétního soudního řízení (č.l. 14), přesto však nikterak neprokázal, že by soudu sdělil změnu údajů nutných pro doručování, či že dal poště relevantní dispozice týkající se doručování (a přebírání) zásilek jemu určených. Procesní odpovědnost za řádné doručování soudních písemností nelze přičítat pouze obecnému soudu, ale též účastníkovi řízení, a proto vnímá-li stěžovatel nepříznivě, že obecný soud jeho věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, je třeba uvést, že jde jen o důsledek, který si zapříčinil sám svým chováním. Stěžovatelem nastolený problém tak s ohledem na vše, co ve věci vyšlo najevo, a i vzhledem ke své intenzitě nebyl schopen přivodit zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
K vyjádřenému nesouhlasu stěžovatele s upuštěním od ústního jednání Ústavní soud připomíná, že posouzení návrhů zjevně neopodstatněných představuje specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a proto je lze bez dalšího odmítnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a ve spise.
Návrhu stěžovatele na úhradu nákladů spojených s právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem státem Ústavní soud nevyhověl. Podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup možný pouze za splnění dvou zákonných podmínek, z nichž jednou je požadavek, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta, k čemuž však ve stěžovatelově věci došlo. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si tedy hradí vzniklé náklady účastník řízení sám.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. března 2011
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu