ECLI:CZ:US:2011:4.US.388.10.1
sp. zn. IV. ÚS 388/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele B. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Křižíkova 16, 186 00 Praha 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2009 č. j. 3 Ans 3/2009-142 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009 č. j. 44 Ca 22/2008-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 9. 2. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena postupně doplňovaná ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces - základní práva a svobody jsou totiž pod ochranou soudní moci. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stěžovatel domáhal "náležitého" rozhodnutí ve věci své studijní rehabilitace podle §18 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů - stěžovatel, zjednodušeně řečeno, nesouhlasí s tím, že při nesplnění podmínek studijní rehabilitace ředitel školy nevydá žádné rozhodnutí; osvědčení (rozhodnutí) totiž vydá jen při splnění podmínek studijní rehabilitace. Takováto situace ovšem podle stěžovatele vede k tomu, že v případě nevyhovění žádosti o studijní rehabilitaci se stěžovatel nemůže nikterak bránit, protože zde žádné rozhodnutí není formálně vydáno.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
K věci samé Ústavní soud ještě uvádí, že stěžovatel se opakovaně snaží dosáhnout v rámci správního soudnictví své studijní středoškolské rehabilitace - soudy ovšem stěžovateli v rámci svých rozhodnutí opakovaně sdělují (rozhodnutí napadená touto ústavní stížností nejsou výjimkou), že to není možné - přitom ani žaloba proti nečinnosti ředitele gymnázia není prostředkem, jím se stěžovatel může své rehabilitace domoci; ovšem to již stěžovateli dostatečně objasnily správní soudy v právě projednávané věci.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu