ECLI:CZ:US:2011:4.US.40.11.1
sp. zn. IV. ÚS 40/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila v právní věci stěžovatele T. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Havlem, advokátem se sídlem Rudé armády 407, Strančice, adresa pro doručování: Přemyslova 457, Kralupy nad Vltavou, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 554/2009-18 ze dne 18. 11. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 5. 1. 2011 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 21 Co 554/2009-18 ze dne 18. 11. 2009, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") č. j. 16 Nc 4485/2009-4 o nařízení exekuce na majetek stěžovatele za účelem vymožení částky 312.341,- Kč s příslušenstvím a směnečné odměny 1.041,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadeným rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že krajský soud neprovedl navržené výslechy svědků, jimiž stěžovatel mínil prokázat, že mu exekuční titul, směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze č. j. 30 Sm 441/2006-12 ze dne 31. 5. 2007, ve spojení s usnesením téhož soudu č. j. 30 Sm 441/2006-21 ze dne 13. 8. 2007, nebyl řádně doručen, neboť na adrese, na níž mu byl doručován, stěžovatel již od roku 1989 nebydlel. Krajský soud svým postupem stěžovateli znemožnil vyvrátit pravdivost údajů uvedených na doručence a předem hodnotil jím navrhované důkazy jako nevěrohodné, přestože v řízení nebyl proveden žádný jiný důkaz, který by umožňoval učinit jednoznačný závěr o tom, že se stěžovatel na předmětné adrese zdržoval. V souvislosti s nutností poskytnout účastníkovi řízení možnost prokázat nesprávnost údajů uvedených na doručence odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2012/08 a navrhl, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu č. j. 21 Co 554/2009-18 ze dne 18. 11. 2009 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Dle §50f odst. 9 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, se údaje uvedené na doručence považují za pravdivé, není-li prokázán opak. Stěžovateli tedy lze přisvědčit v tom, že účastník řízení má právo správnost údajů uvedených na doručence zpochybnit a vznést za tímto účelem důkazní návrhy. Je však třeba zdůraznit, že tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, nikoliv povinnost všechny navrhované důkazy provést (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49, str. 87 a násl.). Ze zásad spravedlivého procesu ovšem dále vyplývá, že pokud soud návrhu na provedení důkazu nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů nebyl důkaz proveden. Těmto požadavkům napadené rozhodnutí krajského soudu v projednávané věci dostálo, neboť krajský soud v něm podrobně rozvedl důvody, které jej k zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele vedly.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo rovněž patrno, že se krajský soud důkazními návrhy stěžovatele zabýval věcně, tzn. nezamítl je toliko z důvodu, že by údaje uvedené na doručence měly automaticky přednost, nýbrž proto, že stěžovatelem navrhované výslechy svědků nebyly dle názoru krajského soudu co do vypovídací hodnoty způsobilé vyvrátit zjištění vyplývající z dalších listinných důkazů (nejen doručenky) založených ve spise. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 16 Nc 4485/2009 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v odvolání do usnesení o nařízení exekuce tvrdil, že jej v roce 2006 navštívili zaměstnanci oprávněné PPL CZ, s. r. o., na jiné adrese než kam mu byl později doručován směnečný platební rozkaz, neboť věděli, že jde o jeho skutečné bydliště; této návštěvě byla přítomna i matka stěžovatele. Úvaha krajského soudu, že ani případné prokázání návštěvy zaměstnanců oprávněné by, ve spojitosti s dalšími důkazy obsaženými ve spise, řádné doručení směnečného platebního rozkazu zásadně nezpochybnilo, byla dle názoru Ústavního soudu za daných okolností přiléhavá a z hlediska ústavněprávního tak nebylo možno postupu krajského soudu nic vytknout. Nález sp. zn. III. ÚS 2012/08, na nějž stěžovatel odkazoval, na projednávanou věc nedopadal, neboť byl přijat za zcela odlišných skutkových okolností, kdy se odvolací soud tvrzeními účastníka řízení a navrženými důkazy vůbec nezabýval, což o napadeném usnesení krajského soudu zjevně říci nelze.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu