ECLI:CZ:US:2011:4.US.446.11.1
sp. zn. IV. ÚS 446/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele J. Z., zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, se sídlem Pavelčákova 6/11, Olomouc, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 24. 11. 2010 č. j. 3 Ads 98/2010-56 a o návrhu na zrušení ustanovení §25 odst. 3 zákona č. 117/1995, o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 14. 2. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i odstavce 3 §25 zákona číslo 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, jenž byl ve věci aplikován. Má za to, že citovaným rozhodnutím byla porušena jeho základní subjektivní práva a svobody, jež jsou mu garantovány zejména článkem 3, článkem 30 a článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - citované zákonné ustanovení je v této souvislosti podle stěžovatele v rozporu s článkem 3 a článkem 30 Listiny.
Těžiště stěžovatelovy kritiky se přitom soustřeďuje do mechanismu, jímž je zjišťováno, zda jednotlivec (v posuzovaném případě stěžovatel) splňuje podmínky pro výplatu dávky státní sociální podpory - příspěvku na bydlení (jenž byl stěžovateli správními úřady odejmut). Stěžovatel konkrétně shledává nespravedlivým až protiústavním, že se náklady na bydlení - jejichž výše je pro přiznání příspěvku rozhodující - snižují o případný přeplatek vzniklý v souvislosti s úhradami nákladů na bydlení za předchozí období. Nadto jsou tyto přeplatky do nákladů na bydlení započítávány v plné výši a nikoliv jen do výše limitů takzvaných normativních nákladů na bydlení.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů - soudy správní z toho nevyjímaje (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V právě posuzovaném případě přitom dospěl k závěru, že žádná z právě zmiňovaných situací nenastala.
Protože stěžovatel se na Ústavní soud obrací často mimo jiné s žádáním o přezkoumání některé z části v České republice existujícího, normativně zakotveného, sociálního systému, může Ústavní soud stěžovatele přiměřeně odkázat na jiná svá rozhodnutí, která z podnětu ústavních stížností stěžovatele vydal - to alespoň v obecné rovině potud, pokud se týká stěžovatelem opakovaně namítané diskriminační právní úpravy sociálního systému, která mnohdy vede k diferenci mezi jednotlivými subjekty, jímž sociální systém České republiky poskytuje - ať už jakýmkoliv způsobem - podporu (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 497/09 ze dne 26. 3. 2009, dostupné http://nalus.usoud.cz). Co se pak týká konkrétních námitek vztahujících se ke zohledňování přeplatků, resp. míry tohoto zohledňování, pak Ústavní soud především odkazuje na závěry, které v napadeném rozhodnutí uvedl sám Nejvyšší správní soud. Nadto doplňuje, že mechanismus tzv. příspěvku na bydlení zjevně počítá s tím, že jedinec, jemuž je tato dávka poskytována, je do značné míry schopen sám uhrazovat náklady spojené s bydlením. To dokonce i v takové míře, že tento příspěvek nemusí být poskytován po delší časové období, právě i s ohledem na přeplatky vzniklé v obdobích předcházejících.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Pro uvedené Ústavní soud jak ústavní stížnost, tak i s ní spojený návrh na zrušení označeného zákonného ustanovení podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu