ECLI:CZ:US:2011:4.US.449.11.1
sp. zn. IV. ÚS 449/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. Bedřichem Macourkem, advokátem se sídlem Beroun, Kostelní 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010 sp. zn. 22 Cdo 3902/2010-107, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2010 č. j. 28 Co 110/2010-86 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 14. prosince 2009 č. j. 9 C 50/2009-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. února 2011, se stěžovatel dle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle Protokolu č. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 9 C 50/2009 Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou dne 17. února 2009 se žalobkyně L. D. (dále jen "žalobkyně") domáhala u okresního soudu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem v žalobě uvedeným v k. ú. Beroun. Okresní soud po provedeném řízení podílové spoluvlastnictví k nemovitostem zrušil, všechny nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, které uložil zaplatit stěžovateli na vypořádacím podílu částku ve výši 1 400 000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdila, změnil je jen ve výrocích, v nichž bylo rozhodováno o nákladech řízení. Stěžovatel podal ve věci rovněž dovolání. Nejvyšší soud dovolání směřující proti rozsudku okresního soudu zastavil a proti rozsudku krajského soudu odmítl.
Ústavní soud byl v daném případě postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a obsahem ústavní stížnosti. Ačkoli stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňoval i usnesení Nejvyššího soudu, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožadoval. Vzhledem k tomu, že je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí, tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu Ústavní soud vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání a reflektoval celý obsah ústavní stížnosti, tedy interpretoval ústavní stížnost tak, že stěžovatel napadá i usnesení Nejvyššího soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími byl dle svého názoru připraven o id. 1/2 nemovitostí, nesouhlasil s učiněnými závěry, zejména že nemovitosti nejsou reálně dělitelné a požadoval v tomto směru doplnění dokazování. Dále namítal, že žalobkyně nemovitosti nehodlala užívat a dříve, než uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti, nemovitosti prodala.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy, v nichž v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o zamítnutí žaloby. Odvolací soud se vznesenými námitkami stěžovatele zabýval a ve svém rozhodnutí své úvahy podrobně rozvedl. Nejvyšší soud poté odmítl podané dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami stěžovatele, pokud jde o aplikaci ustanovení §142 občanského zákoníku se ve věci rozhodující soudy vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů.
Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečným, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. V provedeném řízení ani v závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Z důvodu, že ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, Ústavní soud již nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vady podání, která spočívala v tom, že stěžovatel nepřiložil k ústavní stížnosti kopii rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva ani kopii rozhodnutí o odmítnutí mimořádného opravného prostředku (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. června 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu