ECLI:CZ:US:2011:4.US.476.11.1
sp. zn. IV. ÚS 476/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti SAZKA, a.s., IČ 47 11 63 07, se sídlem Praha 9, K Žižkovu 851, zastoupené jednatelem JUDr. Alešem Hušákem, právně zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Bakeš & partneři Praha 1, Na Příkopě 23, směřující proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 14. září 2007, č.j. 257155/07/009511/4420, Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 27. února 2008, č.j. 2927/08-1300-105163, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010, č.j. 10 Ca 96/2008-90, a Nejvyššího správního soudu ze dne 9. prosince 2010, č.j. 7 Afs 91/2010-131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásady pro vyvlastnění, zakotvené v čl. 11 odst. 4 Listiny, princip ukládání daní, zakotvený v čl. 11 odst. 5 Listiny, právo na soudní a jinou ochranu a na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 4 Ústavy České republiky a v čl. 36 Listiny, a principy právního státu , zakotvené v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
Napadeným platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 9 byla stěžovatelce vyměřena daň z přidané hodnoty za měsíc červen 2007 ve výši 23.075.697,- Kč. K odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru vydalo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu výše uvedené rozhodnutí, jímž odvolání zamítlo. O následné správní žalobě rozhodl citovaným rozsudkem Městský soud v Praze, který žalobu zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). O kasační stížnosti rozhodl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud, který kasační stížnost zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti velice obsáhle popsala okolnosti, kdy ustanovení §113 v zákoně č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH") omezovalo účinnost §51 odst. 1 písm. b) a §68 odst. 10 zákona o DPH do 31. prosince 2004. Zákonem č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách, bylo omezení účinnosti zrušeno. Podle stěžovatelky tedy došlo k oživení zrušených ustanovení zákona o DPH a postup finančních orgánu, jakož i správních soudů, které tuto reinkarnaci nezohlednily, ji zkrátil v jejích právech. V důsledku toho jí byla vyměřena daň v rozporu se zákonem a stěžovatelka tak byla protiústavně poškozena. S ohledem na uvedené okolnosti se v ústavní stížnosti domáhala zrušení všech napadených rozhodnutí.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 96/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že touto problematikou se již zabýval, a to přímo ve vztahu k dotčenému ustanovení zákona o DPH. Mimo dalšího podání stěžovatelky, o němž Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 31. března 2011, sp. zn. II. ÚS 1319/10, zde existuje nález ze dne 8. února 2011, sp. zn. I. ÚS 1696/09, který se danou problematikou velice důkladně zabýval a závazným způsobem vyloučil i stěžovatelkou požadovanou obnovu již zrušeného ustanovení zákona. Proto čtvrtý senát na uvedený nález zcela odkazuje.
Ve stručnosti je pak možno odkázat rovněž na fakt, že ke zrušení části §113 zákona o DPH, které upravovalo pozbytí platnosti dotčených ustanovení zákona o DPH k 31. prosinci 2004, došlo zákonem č. 109/2006 Sb., ze dne 14. března 2006. Stalo se tak tedy více než rok poté, co ustanovení o osvobození od daně zanikla
Ve svém podání stěžovatelka opakovaně argumentovala způsobem, kterým se zabýval již odvolací finanční orgán i správní soudy, a který neshledaly jako opodstatněný. Stěžovatelka neuvedla žádnou jinou okolnost, která by svědčila o tom, že v její věci došlo k naříkaným zásahům. Orgány veřejné moci se věcí zabývaly řádně a rozhodnutí o vyměření daně bylo vydáno na základě platné právní úpravy a v souladu s ústavním pořádkem. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení orgánů veřejné moci, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu