ECLI:CZ:US:2011:4.US.527.11.1
sp. zn. IV. ÚS 527/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti Bělecký Mlýn, spol. s r. o. se sídlem Šemberova 66/9, 772 00 Olomouc, zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem, AK se sídlem 28. října 219/438, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2010 č. j. 2 As 101/2001-108 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 24. 9. 2010 č.j. 59 A 72/2010-84 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla dotčena její práva zaručená článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článek 2 odst. 2 a článek 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článek 1 a článek 95 Ústavy.
Z podané ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, sp. zn. 59 A 72/2010 zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 24. 9. 2010 č.j. 59 A 72/2010-84 odmítl pro opožděnost stěžovatelčinu správní žalobu proti Oznámení o zamítnutí žádosti o poskytnutí příspěvku na hospodaření v lesích vydanému Krajským úřadem Libereckého kraje ze dne 5. 10. 2009 č. j. OŽPZ/914/2008 OVLH KULK/63350/2009 (dále jen "oznámení"), jehož součástí bylo poučení, že na vydání oznámení se nevztahují předpisy o správním řízení, a proto se proti němu nelze odvolat ani podat jiný opravný prostředek. Soud vysvětlil, že lhůtu k podání správní žaloby je nutno odvíjet od doručení oznámení a nikoli rozhodnutí o opravném prostředku, který stěžovatelka vzdor poučení podala u Krajského úřadu Libereckého kraje. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 10. 12. 2010 č. j. 2 As 101/2001-108 stěžovatelčinu kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Konstatoval, že oznámení je sice správním rozhodnutím, ale ač nebylo vydáno v rámci správního řízení, bylo přesto soudně přezkoumatelné; jestliže stěžovatelka dospěla ke správnému závěru o soudní přezkoumatelnosti oznámení, měla se bránit podáním správní žaloby v zákonné lhůtě a nikoli opravným prostředkem, kterým nedisponovala.
Stěžovatelka namítá, že v oznámení nebyla řádně poučena o opravném prostředku, protože v rozporu s ustálenou judikaturou a doktrinárním výkladem v něm absentoval odkaz na zákonné ustanovení, z kterého tato skutečnost plyne; k tomu stěžovatelka dodává, že takové ustanovení neexistuje, a proto je dle ustanovení §81 odst. 1 správního řádu dána možnost přezkumu oznámení v rámci správního řízení ex lege. Dále stěžovatelka dovozuje, že v případě neúplného poučení konstituuje ustanovení §83 odst. 2 správního řádu možnost přezkoumání správního rozhodnutí odvolacím orgánem, byť by jinak bylo odvolání nepřípustné. Konečně stěžovatelka považuje za klíčové, že právní úprava týkající se přezkumu rozhodnutí ve věci poskytování dotací v rámci správního řízení není jednoznačná; lhůta pro podání správní žaloby by proto měla být zachována i v případě podání opravného prostředku ve správním řízení, neboť se jedná o mezeru v právu a mělo by být analogicky aplikováno ustanovení §204 odst. 2 o. s. ř. upravující prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání; opačný postup správních soudů pokládá za odepření spravedlnosti.
Předseda senátu Nejvyššího správního soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti hodnotí ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, případně navrhuje její zamítnutí pro nedůvodnost, neboť je opakovanou polemikou se závěry správních soudů. Stěžovatelce muselo být zřejmé, že procedura poskytování finančních příspěvků se neřídila správním řádem, přičemž ani vyloučením tohoto řízení z režimu správního řádu jí nebylo upřeno právo na soudní přezkum, a tudíž se soud nedopustil denegationis iustitiae. Dle jeho názoru nelze analogii v procesním právu pojímat tak široce, že by bylo možno dovodit postup dle ustanovení §204 odst. 2 o. s. ř., neboť přiměřené použití jiného procesního předpisu je možné pouze tam, kde by se nepřebíraly zcela nové procesní instituty, což však zjevně není stěžovatelčin případ. Navíc správní orgány nejsou povinny poučovat o možnosti podat správní žalobu, takže přiměřené použití tohoto ustanovení nepřipadá do úvahy.
Stěžovatelka - ač k tomu Ústavním soudem vyzvána - repliku k tomuto vyjádření nepodala.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Lesnický fond Libereckého kraje, o jehož příspěvek se stěžovatelka ucházela, byl zřízen na základě ustanovení §5 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, přičemž úprava projednání a vyplácení příspěvků byla ponechána Zásadám pro poskytování finančních příspěvků na hospodaření v lesích z rozpočtu Libereckého kraje [dále jen "Zásady", srov. článek 7 Statutu Lesnického fondu Libereckého kraje (dále jen "Statut")], které ve svém článku I.15 stanoví, že na úkony podle těchto Zásad se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Je tedy zjevné, že Statut ve spojení se Zásadami je právním předpisem, jež stanoví zvláštní postup odchylný od postupu upraveného ve správním řádu (srov. ustanovení §1 odst. 2 správního řádu).
Ustanovení §83 odst. 2 správního řádu nekonstituuje neexistující právo na odvolání, ale pouze reaguje na situaci, kdy odvolání je přípustné a správní orgán nesplnil svou poučovací povinnost řádně, v důsledku čehož účastník správního řízení bez své viny nedisponoval informacemi, které mu umožňovaly podat bezvadné odvolání či odvolání vůbec. Oproti tomu byla stěžovatelce zprostředkována dostatečně jasná a vyčerpávající informace o nepřípustnosti jakéhokoli opravného prostředku podle správního řádu, jež ji nemohla nechat na pochybách, jakým směrem se ubírat, nebyla-li spokojena s rozhodnutím o její žádosti o poskytnutí příspěvku. Stěžovatelka se sice nemohla domáhat přezkumu rozhodnutí pomocí opravných prostředků zakotvených ve správním řádu, byl jí však poskytnut prostor pro uplatnění tohoto práva v rámci správního soudnictví, tedy pro přezkum kvalitativně nadřazený, neboť jej provádějí nezávislé soudy. Stěžovatelka se ovšem svého práva nedomáhala stanoveným postupem (srov. článek 36 odst. 1 Listiny), neboť uplatnila své právo až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání správní žaloby, pročež nelze mít za to, že jí správní soudy nepřípustně odepřely spravedlnost.
Ve světle výše uvedeného jsou stěžovatelčiny úvahy o možnosti analogického použití ustanovení §204 odst. 2 o. s. ř. nepřípadné, a to i proto, že právní úprava délky lhůty k podání správní žaloby obsažená v s. ř. s. je komplexní a žádnou mezeru nevykazuje; skutečnost, že zákonodárce neprodloužil lhůtu s ohledem na vadné poučení obdobně jako v případě o. s. ř., ještě nutně neznamená, že se vyskytla mezera v zákonné úpravě. Kromě toho ustanovení §64 s. ř. s. dovoluje toliko přiměřené použití části první a třetí o. s. ř. a nikoli části čtvrté, jež upravuje opravné prostředky a obsahuje ustanovení §204.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu