ECLI:CZ:US:2011:4.US.588.11.1
sp. zn. IV. ÚS 588/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. T., právně zastoupeného Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Vinohrady 45, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. února 2010, č.j. 2 T 163/2009-50, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2010, č.j. 4 To 109/2010-73, a Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, č.j. 11 Tdo 1070/2010-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), která zaručuje, že trestnost se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl trestný čin spáchán a pozdějšího zákona se použije jen v případě, je-li to pro pachatele příznivější.
Trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2009, č.j. 2 T 163/2009-31, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d trestního zákona, a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč. Pro případ nevykonání peněžitého trestu byl odsouzen k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání 20 týdnů. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Po podání odporu byl stěžovatel výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně shledán vinným ze spáchání trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d trestního zákona, a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč. Pro případ nevykonání peněžitého trestu byl odsouzen k náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání 20 týdnů. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl. Dovolání stěžovatele napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl obeznámen o povinnosti odevzdat řidičský průkaz pro dosažení 12 bodů (oznámení Magistrátu města Brna ze dne 12. února 2008, č.j. ODSČ-70/B-08), a rovněž převzal rozhodnutí Magistrátu města Brna o námitkách č.j. ODSČ-70/B-2009, které nabylo právní moci dne 19. září 2009. Přesto byl následně dne 5. listopadu 2009 přistižen při řízení motorového vozidla. S ohledem na to bylo proti stěžovateli vedeno trestní řízení, v jehož důsledku byl odsouzen jak výše uvedeno. Stěžovatel k tomu však namítá, že soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), resp. §16 odst. 1 zákona č. 140/1964 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). V daných ustanoveních je reflektován čl. 40 odst. 6 Listiny, tedy posouzení trestnosti podle zákona účinného v době spáchání trestného činu, s výjimkou příznivější úpravy v zákoně novějším. Trestní zákoník však již neobsahuje trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění (§180d trestního zákona) a takové jednání je podle přesvědčení stěžovatele posuzováno pouze jako přestupek. Subsumpci jednání, kterého se dopustil pod ustanovení §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání), která je ve svých důsledcích méně příznivá, považuje za nesprávnou. Proto považuje i závěr obecných soudů, o případnosti aplikace trestního zákona, za nesprávný. Dále v ústavní stížnosti namítal, že soudy se s jeho argumentací, dovozující nenaplnění zákonného zmocnění k vydání rozhodnutí o vině a trestu, nevypořádaly dostatečně, a stěžovatel tak byl protiprávně potrestán. Rovněž namítl, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu. S ohledem na to požaduje, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn2 T 163/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ze spisu Městského soudu v Brně je ovšem patrné, že již soud nalézací v napadeném rozsudku konstatoval nepříznivost aplikace trestního zákoníku na jednání stěžovatele. Stěžovatel námitku nepřípadnosti aplikace trestního zákona uplatnil v odvolání a následně i v dovolání. Námitky uvedené v ústavní stížnosti pak byly pouze zopakováním části dovolání.
Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy srozumitelně, jasně a ústavně konformním způsobem vyložily, na základě čeho dospěly k závěru o správnosti aplikace trestního zákona. Stěžovatel se s takovým hodnocením neztotožnil a námitky vyjadřující jeho nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu předložil v dovolání. Přestože je i Nejvyšší soud odmítl jako nesprávné, zopakoval je v ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal v podání stěžovatele nic, co by svědčilo o tom, že v jeho věci postupovaly obecné soudy způsobem, který by jej zkrátil v právu na posouzení trestnosti podle příznivější právní úpravy. Soudy se věcí řádně zabývaly a současně dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Přesvědčení stěžovatele o nesprávnosti aplikace trestního zákona je založeno na vlastní interpretaci dotčených právních norem, které však nenachází oporu v zákoně. Jedná se tedy o vyjádření nesouhlasu se závěry soudů, což samo o sobě nečiní ústavní stížnost důvodnou. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu