ECLI:CZ:US:2011:4.US.603.11.1
sp. zn. IV. ÚS 603/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. J., zastoupeného JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3198/2009-201 ze dne 16. prosince 2010, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 386/2009-179 ze dne 24. března 2009 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 33 C 583/2007-152 ze dne 1. prosince 2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Pokud stěžovatel v petitu ústavní stížnosti uvádí u rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. března 2009 č. j. 20 Co 411/2008-149, jedná se o zřejmou chybu v psaní. Stěžovatelem v kopii k ústavní stížnosti přiložený rozsudek ze dne 24. března 2009 má č. j. 8 Co 386/2009-179 a stěžovatel jej takto uvádí též ve zbytku ústavní stížnosti, přičemž tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích. Proto Ústavní soud nepochybuje, že stěžovatel brojí právě proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, a nikoli proti rozsudku téhož soudu č. j. 20 Co 411/2008-149.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 33 C 583/2007 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 33 C 583/2007-152 ze dne 1. prosince 2008 zamítl žalobu stěžovatele o nahrazení projevu vůle žalovaného Města Rudolfov (dále jen "žalovaný") jako prodávajícího z inominátní ústní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 15. června 1991 (dále jen "inominátní smlouva"), k uzavření blíže specifikované kupní smlouvy, jejímž předmětem byl dům č.p. 42, objekt bydlení, na stavební parcele č. 536 a stavební parcela č. 536, zastavěná plocha a nádvoří, obojí zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj na listu vlastnictví č. 1 pro k.ú. Rudolfov u Českých Budějovic (dále jen "nemovitosti") a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 8.806,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 8 Co 386/2009-179 ze dne 24. března 2009 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 10.234,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 3198/2009-201 ze dne 16. prosince 2010 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje souhlas s odvolacím soudem, který na rozdíl od soudu prvního stupně považuje úkon o budoucím prodeji (innominátní smlouvu) nemovitostí za platný, v další argumentaci s ním však nesouhlasí. Stěžovatel zejména nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že podmínkou pro převod nemovitostí bylo odpadnutí překážky, kterou tvořil uplatněný restituční nárok a z něj vzešlý soudní spor. Podle stěžovatele touto podmínkou bylo odpadnutí všech okolností, tedy nejen zmíněného soudního sporu z důvodu uplatněného restitučního nároku, ale též následného sporu mezi žalobcem a sourozenci K. o určení vlastnictví k nemovitostem. Stěžovatel dále nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle kterého by bylo vyhovění žalobě v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na růst cen nemovitostí, když cena nemovitostí v době rozhodování soudu (v roce 2009) zhruba desetinásobně převyšovala hodnotu stanovenou v roce 1991.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že odůvodnění nepřípustnosti dovolání tím, že stěžovatel dovolání buduje na jiném skutkovém základě, než z jakého při svém rozhodnutí vycházel odvolací soud, je pouze formalistické a ve svém důsledku znamená, že rozhodnutí soudu druhého stupně není přezkoumatelné, ač bylo vystavěno na právním posouzení zásadně odlišném od právního posouzení soudu prvního stupně.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud předně konstatuje, že výše uvedené, stěžovatelem zpochybňované a ve věci rozhodující závěry Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jsou logické, řádně odůvodněné a podle náhledu Ústavního soudu se rozhodně nenachází ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Totéž pak platí i o dalších závěrech, na nichž v záhlaví citovaná rozhodnutí spočívají. Pokud jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, jeho pochybení napravil soud odvolací.
K námitce stěžovatele směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že tato námitka není důvodná. Není pravdou, že skutečnost, že stěžovatel dovolání buduje na jiném skutkovém základě, než z jakého při svém rozhodnutí vycházel odvolací soud, ve svém důsledku znamená, že rozhodnutí soudu druhého stupně není přezkoumatelné. Kdyby stěžovatel své dovolání vybudoval na skutkovém základě, ze kterého vychází rozhodnutí odvolacího soudu (což však neučinil), mohl svým dovoláním otevřít prostor pro přezkum rozhodnutí odvolacího soudu. To, že tak neučinil, ačkoli byl zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, a již proto bylo dovolání odmítnuto, musí jít k jeho tíži. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tak nelze hodnotit za pouze formalistické.
Pokud jde o závěry odvolacího soudu stran skutečnosti, že vyřešení restituční věci představovalo překážku pro uzavření kupní smlouvy k nemovitostem mezi stěžovatelem a žalovaným, a tím tedy nemožnost plnění vyplývající z innominátní smlouvy, a o závěr o rozporu případného vyhovění žalobě a nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy s dobrými mravy, konstatuje Ústavní soud, že v nich rozhodně nespatřuje libovůli ani extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Tyto závěry jsou logické, opodstatněné, dostatečně odůvodněné, pro skutková zjištění, z nichž vycházejí, bylo provedeno dostatečné dokazování a Ústavní soud je považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování.
Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu