ECLI:CZ:US:2011:4.US.639.11.1
sp. zn. IV. ÚS 639/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti AUTO MITO SERVIS, s. r. o., se sídlem Pohlova 302, 503 01 Hradec Králové, zastoupené Mgr. Tomášem Vávrou, advokátem, AK se sídlem Ulrichovo nám. 737, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 12. 2010 čj. 21 Co 286/2010-94 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové vydaného v řízení o zaplacení částky 10 174 Kč.
Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou původně domáhala po žalované České kanceláři pojistitelů v Praze zaplacení částky 44 089,- Kč s příslušenstvím z titulu škody představované náhradou za pronájem náhradního vozidla v období od 8. 12. 2007 do 15. 1. 2008. Škodu utrpěl původní poškozený, Ing. J. E., při dopravní nehodě dne 8. 12. 2008 zaviněné řidičem nepojištěného vozidla. Ing. E. svůj nárok na plnění převedl na stěžovatelku písemnou smlouvou o postoupení pohledávky. Po podání žaloby žalovaná zaplatila částku 33 915 Kč a v tomto rozsahu byla žaloba vzata zpět a řízení zastaveno. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 2. 2010 čj. 118 C 35/2009-49 vyhověl žalobě stěžovatelky a uložil žalované, aby zbývající částku ve výši 10 174,- Kč, vč. příslušenství, zaplatila. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudek soudu prvého stupně změnil a ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Ze smlouvy o postoupení pohledávky mezi Ing. J. E. a stěžovatelkou zjistil, že postoupená pohledávka postupitele směřovala proti jinému subjektu, České podnikatelské pojišťovně, a. s., a co do právního důvodu byla určena jako nárok na pojistné plnění proti pojistiteli. Pohledávka byla identifikována tak, že jde o "pohledávku postupitele Ing. J. E. proti dlužníku České podnikatelské pojišťovně, a. s., jako pojistiteli motorového vozidla, kterým byla způsobena škoda na základě pojistné události - dopravní nehody ze dne 8. 12. 2008 ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb., a to ve výši 47 905 Kč". Krajský soud, vycházeje z obsahu vůle obsaženého v textu listiny, dospěl k závěru, že byla postoupena pohledávka proti jinému dlužníkovi než proti žalované České kanceláři pojistitelů, přičemž nepovažoval za právně významné, zda Česká podnikatelská pojišťovna je či není členem České kanceláře pojistitelů. Uzavřel, že stěžovatelka učinila předmětem řízení odlišnou pohledávku (nárok na plnění z tzv. garančního fondu je co do právního důvodu rozdílný od nároku na plnění proti pojišťovně) a že pohledávku uplatněnou v řízení nenabyla.
Stěžovatelka namítla nesprávnou aplikaci, resp. interpretaci, příslušných norem občanského zákoníku a zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), a tvrdila, že účastníkům smlouvy o postoupení pohledávky bylo zcela zřejmé, jaká konkrétní pohledávka je postupována, neboť ji ve smlouvě dostatečným a nezaměnitelným způsobem vymezili a specifikovali. Připustila, že v čl. I. smlouvy je uvedeno, že se jedná o pohledávku vůči České podnikatelské pojišťovně a že pohledávka vznikla na základě pojistné události - dopravní nehody z určitého data, vysvětlila však, že Česká podnikatelská pojišťovna byla ve smlouvě o postoupení pohledávky jako dlužník uvedena jen proto, že jako členská pojišťovna České kanceláře pojistitelů byla pověřena vyřízením konkrétního případu, tj. vypořádáním následků dopravní nehody. Pokud byla tato pojišťovna uvedena jakožto "pojistitel vozidla", jehož provozem byla škoda způsobena, šlo o nepřesnost, ale s ohledem na konkrétní okolnosti případu bylo nejen smluvním stranám, nýbrž i žalované a pověřené členské pojišťovně zcela zřejmé, že poškozený, resp. stěžovatelka, od samého počátku uplatňují fakticky nárok z garančního fondu vůči České kanceláři pojistitelů. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu k požadavkům na přesnost označení postupované pohledávky stěžovatelka setrvala na tvrzení, že požadavek určitosti smlouvy o postoupení pohledávky byl naplněn, neboť z identifikačních znaků bylo zcela nepochybné, která pohledávka je předmětem cese.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že s ohledem na své postavení není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Při výkonu dohledu na dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů ze skutkových zjištění učiněné byly správné či nikoliv. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, či obecně podávat výklad norem jednoduchého práva. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při interpretaci a aplikaci podústavního práva mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud však stěžovatelkou namítané pochybení na straně Krajského soudu v Hradci Králové neshledal. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud neměl o postupované pohledávce pochybnosti, její identifikaci ve smlouvě označil za dostatečně určitou. K určitosti projevu vůle pak krajský soud připomněl judikaturu Nejvyššího soudu, podle které, jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a není postačující stav, kdy je smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to jinak z právního úkonu samého objektivně seznatelné. Krajský soud rovněž dostatečně podrobně rozlišil postupovanou pohledávku od pohledávky, která byla předmětem soudního řízení, a argumentačně přesvědčivě vyložil, na základě jakých zákonných ustanovení je třeba mít za to, že jde o rozdílné nároky. Na základě těchto zjištění Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelce v jejím tvrzení, že v projednávané věci došlo ke svévolné aplikaci norem jednoduchého práva, či interpretaci, která je objektivně neakceptovatelná.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je součástí širšího základního práva na spravedlivý proces zaručeného v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a po obsahové stránce je třeba mu rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Naplněním práva na spravedlivý proces přirozeně není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považoval ten či onen účastník, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. Ústavní soud má za to, že v projednávané věci Krajský soud v Hradci Králové tyto procesní záruky neporušil.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu