ECLI:CZ:US:2011:4.US.654.11.1
sp. zn. IV. ÚS 654/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti I. D., zastoupené JUDr. Zorou Švabíkovou, advokátkou, AK Novoborská 374/29, 190 00 Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 č. j. 29 Cdo 4237/2010-135 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2010 č. j. 9 Cmo 246/2009-101 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2009 č. j. 39 Cm 3/2009-61 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její věci, neboť jí jimi bylo upřeno právo na soudní ochranu garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušen princip rovnosti zakotvený v článku 37 odst. 3 Listiny.
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 5. 2009 č. j. 39 Cm 3/2009-61 ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 17. 12. 2008 č. j. 39 Sm 547/2008-8 vydaný tímto soudem, jímž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit částku 50.000 Kč s příslušenstvím, směnečnou odměnu ve výši 166 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 2.010 Kč. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 5. 2010 č. j. 9 Cmo 246/2009-101 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2010 č. j. 29 Cdo 4237/2010-135 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné s ohledem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném ode dne 1. 7. 2009, protože spor o zaplacení směnky je z procesního hlediska ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 písm. p) o. s. ř. obchodní věcí.
Stěžovatelka nalézacímu i odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlížely k nesrovnalostem ve skutkovém tvrzení žalobce a nevypořádaly se se stěžovatelčinou obranou, čímž dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, v důsledku čehož věc nesprávně právně posoudily. Porušení rovnosti účastníků řízení pak shledává ve skutečnosti, že soud umožnil žalobci změnit předmět žaloby, aniž by však stěžovatelce poskytl prostor pro vznesení námitek k takto nově ustavenému předmětu řízení. Dále je stěžovatelka názoru, že jí Nejvyšší soud upřel právo na spravedlivý proces a soudní ochranu tím, že odmítl její dovolání.
Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem opožděně podaná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Nejvyššímu soudu nelze vytknout žádné pochybení v rozhodování o stěžovatelčině dovolání, neboť podané dovolání bylo ex lege nepřípustné a jako takové muselo být odmítnuto. Ostatně ani stěžovatelka nepředkládá žádnou konkrétní argumentaci stran nesprávnosti postupu Nejvyššího soudu a toliko se omezuje na konstatování o údajném porušení jejího práva na soudní ochranu. Z uvedených důvodů je ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
Pro hodnocení zbylé části ústavní stížnosti je pak určující, že Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení; pak se totiž neuplatní zásada vyslovená v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti začíná svůj běh dnem následujícím po doručení rozhodnutí odvolacího soudu, v důsledku čehož je třeba ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně hodnotit jako opožděně podanou.
Na okraj je vhodné poznamenat, že stěžovatelčina kritika Nejvyššího soudu spočívající v obvinění, že jí odepřel právo na soudní ochranu, se jeví zvláště nepatřičně, neboť tohoto prohřešku proti stěžovatelčiným ústavně garantovaným právům se nedopustil dovolací (ani žádný jiný) soud, ale její právní zástupkyně. Ač znalkyně práva, pochybila v elementárních procesních znalostech, jestliže, a to i přes poučení odvolacího soudu, stěžovatelku vedla k podání dovolání, které bylo očividně ze zákona nepřípustné. Tím způsobila marné uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti, a upřela tak stěžovatelce možnost meritorního přezkoumání její věci Ústavním soudem.
Z důvodů vyložených výše odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dílem jako opožděně podanou a dílem jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu