ECLI:CZ:US:2011:4.US.668.11.1
sp. zn. IV. ÚS 668/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. D., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, AK se sídlem Charvátova 11, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 1. 2008 č. j. 39 Nc 15/2008-5 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2010 č. j. 58 Co 287/2010-58 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, jež je zakotveno v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s ustanovením čl. 90 Ústavy.
Porušení tohoto práva spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na zahájení exekuce proti vedlejšímu účastníku, soudnímu exekutorovi Milanu Usnulovi, který v soudem stanovené lhůtě nevydal a nedoručil příkaz k úhradě nákladů exekuce.
Odůvodnění, jímž obecné soudy svůj postup podepřely, bylo dle stěžovatele zcela formalistické a neřešící podstatu problému. Názor, podle něhož nelze provedení úkonu ve smyslu ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích vynutit v exekučním řízení, považoval stěžovatel za protiústavní. Takový výklad by po stěžovatelově soudu podrýval - i Ústavním soudem zdůrazňovanou - povinnost ostatních složek veřejné moci respektovat soudní rozhodnutí.
II.
Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je účastníkům řízení znám.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušeny ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Napadená rozhodnutí však dle názoru Ústavního soudu za protiústavní ve shora naznačeném smyslu považovat nelze.
Ústavní soud - vzdor stěžovatelově námitce - nemá žádných ústavněprávních výtek proti právnímu názoru obecných soudů, podle něhož nelze nařídit exekuci za účelem vynucení provedení úkonu ve stanovené lhůtě podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích. Obecné soudy tento svůj závěr řádně a ústavně konformně odůvodnily; ve zbytku proto může Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Uvedené nelze vykládat tak, že by Ústavní soud schvaloval postup vedlejšího účastníka, soudního exekutora Milana Usnula, který zatížil předcházející řízení nepřípustnými průtahy a poté ani nerespektoval soudní rozhodnutí, jímž mu bylo uloženo provést úkon ve stanovené lhůtě. Vedlejší účastník nepochybně měl povinnost toto soudní rozhodnutí respektovat a této své povinnosti nedostál. To ovšem samo o sobě neznamená, že by se stěžovatel nápravy mohl domáhat v exekučním řízení, které je konstruováno k vynucování kvalitativně odlišných povinností.
Se stěžovatelem se lze ztotožnit potud, že je žádoucí (i z ústavněprávního hlediska), aby plnění povinností soudním exekutorem bylo možné vynutit. To je však v projednávané věci splněno. Protiprávní jednání vedlejšího účastníka, spočívající v nerespektování zákonných povinností i soudních rozhodnutí, nepochybně může být předmětem kárného řízení; pokud by v jeho důsledku vznikla stěžovateli škoda, vedlejší účastník by byl povinen ji nahradit. Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovateli již za průtahy v řízení způsobené vedlejším účastníkem byla přiznána náhrada imateriální újmy.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu