ECLI:CZ:US:2011:4.US.700.11.1
sp. zn. IV. ÚS 700/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele S. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Vaškem, advokátem na adrese Frýdek-Místek, Lískovecká 2089, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 25. listopadu 2009 č. j. 37 C 120/2008-45, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. června 2010 č. j. 57 Co 87/2010-90 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2011 č. j. 28 Cdo 3795/2010-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. března 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 37 C 120/2008 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se proti žalovaným L. a A. S. (dále jen "žalovaní") domáhal žalobou na obnovu řízení a žalobou na zmatečnost podanou dne 23. dubna 2008 obnovy řízení rozhodnuté ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 344/2006 o přechod vlastnického práva k nemovitostem. V původním sporu stěžovatel uplatnil nárok podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Stěžovatel tvrdil, že předcházející řízení se zabývalo pouze otázkou nabytí nemovitosti za cenu nižší než odpovídající platným cenovým předpisům a nezabývalo se protiprávním zvýhodněním žalované strany. Okresní soud usnesením ze dne 25. listopadu 2009 č. j. 37 C 120/2008-45 řízení o žalobě pro zmatečnost zastavil (výrok I.), žalobu na obnovu řízení zamítl (výrok II.) a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že neshledal nově předložené listiny za takové, které nějakým způsobem zpochybnily věrohodnost provedených důkazů ani předpoklady, na nichž bylo hodnocení důkazů založeno. K odvolání stěžovatele proti výroku II. a III. rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. června 2010 č. j. 57 Co 87/2010-90 usnesení okresního soudu v napadené části potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit náklady odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud pak stěžovatelem podané dovolání odmítl usnesením ze dne 5. ledna 2011 č. j. 28 Cdo 3795/2010-117 jako zjevně bezdůvodné. Dne 8. února 2001 Nejvyšší soud pod č. j. 28 Cdo 3795/2010-127 vydal opravné usnesení, kterým opravil záhlaví svého usnesení ze dne 5. ledna 2011.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl průběh celého soudního řízení a vyjádřil nesouhlas s tím, že ve věci rozhodující soudy nepovolily obnovu řízení. Dle názoru stěžovatele tak soudy porušily jeho právo na soudní ochranu, jejich postup byl odepřením spravedlnosti a byla mu odňata možnost domoci se svého práva. Dále stěžovatel namítal, že obecné soudy nepřihlížely ke všemu, co vyšlo v řízení najevo včetně toho, co uvedli účastníci, nehodnotily všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, v napadených rozhodnutích nevyložily, proč neprovedly další navržené důkazy, ani přesvědčivě nezdůvodnily odmítnutí dalších důkazů.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavním soudem shledán nebyl. Z obsahu ústavní stížnosti a soudního spisu vyplývá, že stěžovatel pouze opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy opakovaně došly. Obecné soudy se celou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí, která jsou logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a z jakého důvodu nebylo možno žalobě na obnovu řízení vyhovět. Ani z obsahu soudního spisu pak neplyne, že by se obecné soudy nevypořádaly s návrhy stěžovatele na provedení důkazů. Při soudním jednání konaném před okresním soudem dne 18. listopadu 2009 navrhl právní zástupce stěžovatele, aby si soud případně vyžádal archivní dokumentaci ze stavebního úřadu týkající se rekonstrukce předmětné nemovitosti roce 1957 (č. listu 41). K tomu okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 10 uvedl, že tomuto návrhu na provedení dalších důkazů nevyhověl, neboť dle jeho názoru se tento návrh příčí účelu a smyslu institutu obnovy řízení s tím, že okresní soud nemůže v tomto řízení nahrazovat aktivitu účastníků řízení a ve prospěch jedné strany vyhledávat důkazy, případně sám doplňovat skutečnosti a okolnosti, týkající se již pravomocně skončené věci. Krajský soud přejal zjištění, která okresní soud učinil z provedených důkazů s tím, že provedená zjištění okresní soud rovněž zcela správně hodnotil a krajský soud se s jeho závěry ztotožňuje (č. listu 93). Nejvyšší soud se pak rovněž ztotožnil se závěry soudů obou nižších instancí o tom, že nebyly splněny předpoklady pro povolení obnovy řízení. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení aplikovaných právních předpisů pak neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí v dalším odkázat.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. července 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu