ECLI:CZ:US:2011:4.US.710.10.1
sp. zn. IV. ÚS 710/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky Mgr. V. F., právně zastoupené advokátkou JUDr. Marcelou Vaverovou, Na Spořilově 810, Trhové Sviny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3617/2009 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 12 Co 145/2006 a 12 Co 397/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 3. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Lounech se stěžovatelka domáhala určení, že je oprávněnou osobou a má proto nárok na vydání pozemků, porostů a jiného majetku ve smyslu ustanovení §4a odst. 3 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Dle jejího názoru obecné soudy opakovaně nerozhodovaly v souladu s ustanovením §6 odst. 1 restitučního zákona. Stěžovatelkou byla navržena celá řada důkazů prokazujících nejen vlastnictví zemědělského majetku z přídělu, ale i politickou perzekuci vyplývající z přístupu otce stěžovatelky k tamnímu zemědělskému družstvu a přístupu tehdejších funkcionářů. Stěžovatelce, ani jejím rodičům nebylo nic známo o zrušení jejich přídělu v Postoloprtech a důvody, které uvádějí soudy ve svých rozhodnutích, vycházejí pouze z jejich ničím nepodložených úvah, zejména doručením rozhodnutí o zrušení přídělu samotným přídělcům. Nelze ani souhlasit s názorem soudů obou stupňů co do rozhodnutí u zemědělského přídělu v kat. území Levonice, kde byla chmelnice stěžovatelce vydána a za stejného stavu důkazů pozemky v kat. území Postoloprty nikoliv. Ze záznamů o úhradách bylo nesporně zjištěno, že rodiče žalobkyně zemědělský příděl uhradili a z toho důvodu, aby nemusela být poskytována náhrada, nebyl jim přidělený příděl dál jinému zájemci přidělován a jejich příděl nebyl ani vypořádán. Již z toho důvodu považuje stěžovatelka rozhodnutí Okresního národního výboru v Žatci o zrušení přídělu za pochybné. V proběhlém soudním sporu byly provedeny veškeré důkazy k prokázání jak nároku žalobkyně, tak i politické perzekuce jejich rodičů. Pokud by soud jednal v náležitém časovém úseku bez prodlení, nenastaly by patrně změny v rozhodovací činnosti soudů a mohlo být rozhodnuto tak, jak bylo rozhodováno v obdobných případech.
III.
Ústavní soud se zabýval ústavní stížností navrhovatelky a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
K věci samotné lze konstatovat, že judikatura Ústavního soudu týkající se restitucí, jakož i nápravy křivd z doby nesvobody, je velmi rozsáhlá a vznikala prakticky po celé období demokratizace české společnosti.
Restituční zákonodárství se snaží napravit křivdy z doby nesvobody, ovšem nikoli absolutně, ale jen v mezích přesně stanovených. Absolutní náprava křivd by totiž sice na straně jedné znamenala nastolení úplné spravedlnosti pro konkrétního jednotlivce, na druhou stranu by v mnoha případech vyvolávala křivdy nové, nehledě na to, že by takovýto postup ve své podstatě znamenal destabilizaci společensko-ekonomického prostředí.
Z uvedeného důvodu pak také zákon o půdě uvádí ve svém ustanovení §6 taxativní výčet případů, kdy lze vydat oprávněným osobám nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je zjevné, že tyto se zaobíraly především důvodem zasazeným pod písm. r) - tedy, zda v předmětném případě došlo k odnětí majetku v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Nalézací soud se skutkovou situací a jejím právním hodnocením relativně podrobně zabýval. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že právní předchůdce stěžovatelky byl zakládajícím členem JZD, který se aktivně podílel na jeho činnosti, což nesvědčí o jeho politické perzekuci. Na této skutečnosti nemění ničeho ani to, že se k družstevnímu hospodaření stavěl kriticky. Z provedeného dokazování, které sama stěžovatelka označuje za vyčerpávající, nevyplynulo, že by v případě jejich právních předchůdců docházelo k politické perzekuci. Již sama okolnost, že stěžovatelce bylo v roce 1959, tedy v době vrcholícího společenského a politického útlaku, umožněno studovat na právnické fakultě Univerzity Karlovy, toto její tvrzení zpochybňuje. Dle náhledu Ústavního soudu se obecné soudy předmětným případem řádně zabývaly, neboť se v rámci svého odůvodnění věnovaly nejen tvrzené politické perzekuci rodičů stěžovatelky, ale též okolnostem odnětí přiřčeného přídělu.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu