ECLI:CZ:US:2011:4.US.794.11.1
sp. zn. IV. ÚS 794/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti CAMIAR INVESTMENTS Ltd., se sídlem 17 Gr. Xenopoulou Street, Totalserve House, 3106 Limasol, Kypr, zastoupené JUDr. Jiřím Gajdarusem, advokátem, AK se sídlem Revoluční 3, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2010 čj. 25 Co 361/2010-67 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2010 čj. 28 C 107/2009-47 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a porušení čl. 90 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů v jejich náhradově nákladových výrocích.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 28 C 107/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou z března 2009 domáhala po žalované, ČR - Ministerstvu financí, zastoupené právním zástupcem JUDr. R. F., zaplacení částky 94 370 500 Kč s příslušenstvím z titulu ručení žalované, resp. jejího právního předchůdce Fondu národního majetku, za závazky privatizovaného s. p. Osvětlovací sklo ve Valašském Meziříčí. Podáním ze dne 6. září 2010 vzala stěžovatelka žalobu v celém rozsahu zpět a navrhla, aby soud řízení zastavil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Důvod zpětvzetí žaloby stěžovatelka blíže nespecifikovala, s odkazem na nálezy Ústavní soudu v podání citované však odmítla, že by státu náleželo právo na náhradu nákladů řízení, a to i bez ohledu na její případné zavinění ve vztahu k zastavení řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným usnesením řízení zastavil (výrok I.), zavázal stěžovatelku povinností zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 437 352 Kč (výrok II.) a rozhodl, aby jí byl vrácen soudní poplatek ze žaloby (výrok III.). Obvodní soud odůvodnil výrok o náhradě nákladů řízení ustanovením §146 odst. 2 o. s. ř. s tím, že stěžovatelka jako žalobkyně procesně zavinila zastavení řízení. Přiznaná částka sestávala z paušální odměny právního zástupce žalované podle §3 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., paušální náhrady hotových výdajů právního zástupce za dva úkony právní služby po 300,- Kč podle §11 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 20 % DPH, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrady hotových výdajů. Obvodní soud považoval zastoupení žalované advokátem za účelné uplatňování nebo bránění práva s ohledem na charakter sporu a jeho zřejmou složitost, a to jak skutkovou, tak i právní.
K odvolání stěžovatelky do výroku II. usnesení soudu I. stupně Městský soud v Praze rozhodnutí soudu I. stupně ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení v částce 960,- Kč (výrok II.). Odvolací soud potvrdil, že podle žaloby šlo o problematiku zcela specifickou, vyplývající ze zákona č. 92/1991 Sb., předmětem sporu byla vysoká částka s požadovaným úrokem z prodlení jdoucím od 1. 12. 1993. Právní závěry plynoucí z judikatury Ústavního soudu odvolací soud shrnul tak, že zastoupení státu advokátem není vyloučeno, ale mělo být krajním řešením, zohledňujícím složitost či obtížnost právního sporu, jde-li o efektivní obranu zájmu státu.
Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasila a s bohatými odkazy a citací z judikatury Ústavního soudu k ústavnosti náhrady nákladů právního zastoupení státu advokátem (nálezy sp. zn. II.ÚS 3246/09, I.ÚS 2929/07, II.ÚS 3315/09, II.ÚS 1215/10, II.ÚS 622/10) upozornila na nerespektování právních závěrů vyplývající z nálezů Ústavního soudu k této otázce. Poukázala také na rozsah uplatněných nákladů, který s ohledem na minimální délku trvání řízení a počet úkonů právní služby dle jejího názoru nemohl odpovídat nákladům, které žalovaná na právní zastoupení v předmětném řízení skutečně vynaložila. V závěru ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že soudy obou stupňů neinterpretovaly dotčená ustanovení procesních předpisů ústavně konformním způsobem, v důsledku čehož nenaplnily svoji povinnost poskytnout jejím ústavně zaručeným právům, zejména právu na řádný proces, přiměřenou ochranu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Jádrem ústavně právní argumentace stěžovatelky bylo tvrzení o ústavně nekonformní interpretaci a aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. za situace, kdy stát zastupuje advokát, resp. tvrzení o nerespektování judikátů Ústavního soudu k výjimkám, za kterých lze náhradu nákladů řízení vzešlých zastoupením státu advokátem akceptovat.
K argumentu stěžovatelky o ústavně nekonformní interpretaci ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud obecně předesílá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno [§146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Podle ustanovení, jež bylo v projednávané věci aplikováno, platí, že "jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady" (§146 odst. 2 věta první o. s. ř.). Toto ustanovení je vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací činnosti najevo, že nemá důvod toto stanovisko právní teorie i praxe z pohledu ústavněprávního rozporovat, neboť ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř. zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradách nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná [srov. nález sp. zn. II.ÚS 549/06, Sb. n. u., sv. 43, str. 381 (384)].
K problematice zastoupení státu advokátem lze odkázat na poměrně výstižné shrnutí závěrů z judikatury Ústavního soudu, jak je v odůvodnění svého rozhodnutí prezentoval Městský soud v Praze. V nálezech sp. zn. II.ÚS 3246/09 či sp. zn. II.ÚS 1215/10 (dostupných v el. podobě na http://nalus.usoud.cz), na jejichž právní závěry stěžovatelka odkazovala, Ústavní soud navázal na svoji předchozí rozhodovací praxi k náhradě nákladů právního zastoupení státu advokátem a zdůraznil v nich tezi, podle které "tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených".
Právní zastoupení státu advokátem však Ústavní soud zásadně nevyloučil. K této otázce vyložil, že z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny plyne právo každého, tj. i státu, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, s poukazem též na rovnost všech účastníků před zákonem a s konstatováním, že za zastupování náleží advokátovi odměna a úhrada hotových výdajů (srov. např. usnesení sp. zn. II.ÚS 2257/08, či sp. zn. III.ÚS 3315/09 citovaná stěžovatelkou, obě dostupná v el. podobě). Ústavní soud zároveň také upozornil, že "v každém jednotlivém konkrétním případě, kdy za stát v řízení vystupuje ministerstvo jako příslušná organizační složka a jeden z ústředních úřadů, je třeba podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, zda příslušná organizační složka státu je schopna se v daném sporu (zejména pokud v něm vystupuje jako strana žalovaná) účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor obtížný a dlouhotrvající, kde k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu pro organizační složku státu - a ve svém důsledku i pro Českou republiku (a tedy i pro všechny občany tohoto státu) je třeba, aby Česká republika byla zastupována zkušenými a úzce odborně zaměřenými advokáty." (srov. usnesení sp. zn. II.ÚS 2616/10 ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. I.ÚS 1401/10 ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. III.ÚS 2428/10 ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3100/08 ze dne 15. 1. 2010 další dostupná v el. podobě). Nutnost přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, zvláště v případech, kdy předmětem sporu je právní problematika přímo nesouvisející s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy nebo problematika velmi specializovaná, dosud neřešená, s mezinárodním prvkem apod., ostatně Ústavní soud zdůraznil i ve shora zmiňovaném nálezu II.ÚS 3246/09, ve kterém připustil, že v takové situaci lze považovat postup orgánu státní správy, který si zvolí pro své zastupování advokáta, za adekvátní.
Shrnutě lze tedy zopakovat, že pokud stát jedná před soudem svou organizační složkou, je třeba, aby se soud zabýval tím, nakolik bylo zastoupení advokátem (vzhledem k agendě a personálním možnostem dané složky) účelné. Není tedy dotčeno právo státu nechat se v řízení před soudy zastupovat advokáty, z hlediska nákladů řízení je však třeba zkoumat a odůvodnit, nakolik bylo toto zastoupení účelné. Otázku, co jsou účelně vynaložené náklady řízení, ovšem přísluší hodnotit pouze obecnému soudu, nikoli soudu Ústavnímu (srov. usnesení sp. zn. II.ÚS 1625/09, dostupné v el. podobě). K tomu Ústavní soud v nálezu zmíněném i stěžovatelkou vyložil, že pouhý odkaz soudu na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., aniž by se soud zabýval otázkou, zda se skutečně v případě zastoupení státu advokátem jednalo o náklady potřebné k účelnému uplatnění nebo bránění práva, představuje vadu mající ústavněprávní rozměr, spočívající v porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. I.ÚS 2929/07, publ. in Sb. n. u., sv. 51, str. 65).
V projednávané věci Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se účelností nákladů advokátního zastoupení státu zabývaly, podle jejich hodnocení šlo o specifickou a právně i skutkově složitou problematiku, a proto se zřetelem na charakter sporu (bez ohledu na to, že k projednání merita causy nedošlo) zavázaly stěžovatelku, aby žalované náklady řízení zaplatila. Při stanovení výše nákladů řízení Ústavní soud neshledal, že by ze strany obecných soudů došlo k jakémukoliv excesu, či libovůli v rozhodování, a proto nepovažoval za opodstatněný ani odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. II.ÚS 622/10 [(dostupný v el. podobě), ve kterém byl stát zavázán soudním rozhodnutím zaplatit advokátovi vedlejšího účastníka částku 4 820 Kč, zatímco po stěžovateli bylo žádáno, aby státu zaplatil na náhradě částku 127 118,40 Kč]. Z tohoto pohledu tedy neobstojí ani tvrzení stěžovatelky o nerespektování nálezové judikatury Ústavního soudu, neboť z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci obecné soudy z požadavků kladených na rozhodování o náhradě nákladů řízení nevykročily.
K tvrzenému porušení práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny a jemu korespondujícím zárukám v čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud uvádí, že problematiku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 109/03, sp. zn. IV.ÚS 10/98, sp. zn. I.ÚS 30/02 dostupná v el. podobě, či sp. zn. IV.ÚS 303/02, publ. in Sb. n. u. sv. 27, str. 307). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu