ECLI:CZ:US:2011:4.US.809.11.1
sp. zn. IV. ÚS 809/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti CF FLOP, s. r. o., se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, doručovací adresa P. O. BOX 11, 708 11 Ostrava-Poruba, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 č. j. 23 Cdo 4799/2009-942, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2009 č. j. 14 Cmo 86/2009-896 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2009 č. j. 43/19 Cm 207/95-801, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti výše uvedených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 11 odst. 1 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatelka se žalobou o zaplacení částky 430.210,- Kč s příslušenstvím domáhala po vedlejším účastníku úhrady za stavební práce provedené od 21. 9. 1992 do konce listopadu 1992. První dvě rozhodnutí Krajského soudu v Brně v dané věci, který v prvním rozhodnutí návrh zamítl a ve druhém rozhodnutí návrhu stěžovatelky vyhověl, byla Vrchním soudem v Olomouci jako soudem odvolacím zrušena pro vady řízení a pro nedostatečné důkazní řízení. V pořadí druhém rozhodnutí odvolací soud zároveň uvedl, že pokud soud prvního stupně dospěje k závěru, že je třeba vztah mezi účastníky řízení posoudit jako vztah z bezdůvodného obohacení, je třeba stěžovatelku při jednání poučit, aby doplnila svá dosavadní tvrzení ohledně okolností, za nichž započala s pokračováním stavebních prací u vedlejšího účastníka v září 1992. V pořadí třetím rozsudkem ze dne 11. 2. 2009 č. j. 43/19 Cm 207/95-801, který stěžovatelka napadá v ústavní stížnosti, pak nalézací soud žalobu zamítl na základě posouzení nároku stěžovatelky z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat jaké práce a v jakém rozsahu byly v předmětném období na nemovitosti vedlejšího účastníka společností AURELIA (právní předchůdkyní stěžovatelky, dále také "zhotovitelka") provedeny. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil a Nejvyšší soud stěžovatelkou podané dovolání ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu odmítl podle ustanovení §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a ve vztahu k rozhodnutí nalézacího soudu řízení zastavil.
3. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně komentuje napadená rozhodnutí obecných soudů a odůvodňuje svá tvrzení, podle nichž napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních práv, přičemž na podporu své argumentace odkazuje i na rozhodnutí Ústavního soudu, jež přisvědčují jejím tvrzením. Základní námitky stěžovatelky se týkají důkazního řízení a hodnocení provedených důkazů. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že neprovedly jí navrhované důkazní návrhy a pominuly její skutková tvrzení. V průběhu řízení navrhovala zejména provedení důkazů:
- kupní smlouvou ze dne 29. 10. 1991, kterou vedlejší účastník nabyl do vlastnictví předmětný objekt s pozemky za kupní cenu 400.000,- Kč;
- darovací smlouvou ze dne 7. 2. 2000, kterou vedlejší účastník předmětný objekt po rekonstrukci daroval své manželce;
- znaleckým posudkem Ing. arch. P. P. ze dne 24. 11. 1991 vyhotoveným za účelem zjištění ceny budovy před její rekonstrukcí;
- znaleckým posudkem vyžádaným od Finančního úřadu v Břeclavi, jenž byl vypracován ke dni darovací smlouvy k požadavku finančního úřadu v souvislosti s vlastnickým převodem;
- žádostí o vydání stavebního povolení a stavebním povolením;
- znaleckým posudkem Ing. J. včetně jeho dodatku;
- spisem Okresního soudu v Břeclavi ve věci sporu mezi R. K. a vedlejším účastníkem o zaplacení částky cca 50.000,- Kč;
- projektovou dokumentací vypracovanou Ing. R. B. z března 1992 k rekonstrukci a přístavbě předmětného objektu;
- výslechem manželky vedlejšího účastníka za účelem zjištění, za jakou cenu celý objekt mezi léty 2001 -2007 prodala;
- veškerými listinnými důkazy a návrhy důkazů, které navrhovatel založil do spisu od 1. 3. 1993 do 22. 8. 2008.
4. Stěžovatelka uvádí, že pokud obecné soudy dospěly k závěru, že se jí nepodařilo prokázat, jaké práce a v jakém rozsahu byly na nemovitosti vedlejšího účastníka v rozhodné době zhotovitelkou provedeny a žalobu v plném rozsahu zamítly, pak měly podle jejího názoru obecné soudy samy porovnat cenu nemovitosti před provedením adaptace a po jejím provedení a dospět takto ke stanovení výše bezdůvodného obohacení vedlejšího účastníka. Stěžovatelka nesouhlasí s jejich odůvodněním zamítnutí jejího nároku, že ocenění obohacení vedlejšího účastníka stěžovatelka neumožnila tím, že nesplnila povinnost tvrzení a důkazů. Připomíná, že dne 17. 7. 1996 doplnila všechna soudem požadovaná tvrzení, kde zcela konkrétně vyspecifikovala ty stavební práce a dodávky, které ve dnech 21. 9. 1992 až 9. 11. 1992 zhotovitelka pro vedlejšího účastníka provedla. Soudy tyto podklady nepředložily ustanovenému znalci a nepředložily mu ani dříve zpracovaný znalecký posudek Ing. J. Nepředvolaly znalce, aby při jednání soudu osvětlil údajnou nemožnost posudek vypracovat, že věc údajně nemá řešení. Nezadaly ani zpracování nového znaleckého posudku jinému znalci.
5. Vzhledem k tomu, že soudy opakovaně neprováděly stěžovatelkou navrhované důkazy, zjistily neúplně a vadně skutkový stav věci a došly k nesprávnému právnímu závěru. Jejich skutkové a právní závěry jsou podle názoru stěžovatelky v extrémním nesouhlasu se skutkovým stavem věci. Rozhodnutí obecných soudů jsou podle stěžovatelky vnitřně rozporná a zatížená prvky libovůle. Extrémní rozpory mezi skutkovým stavem věci a právními závěry odvolacího soudu spatřuje stěžovatelka v tom, že:
- na jedné straně odvolací soud tvrdí, že bylo v řízení zjištěno, že zhotovitel vykonával pro vedlejšího účastníka stavební práce i po datu 21. 9. 1992, avšak následně tuto úvahu popře a tvrdí, že není jistý ani právní základ nároku a proto nelze při určení výše nároku postupovat ani podle §136 o. s. ř. a určit rozsah bezdůvodného obohacení dle své úvahy. Nepoužitím §136 o. s. ř. se soudy dopustily porušení nejen hmotného, ale i procesního práva;
- zcela se vyhýbá zmínce o posudku Ing. J., která dne 9. 11. 1992 na stavbě žalovaného zachytila stav prací vykonaných zhotovitelem;
- vyhnul se posouzení otázky, zda měl soudem určený znalec právo odmítnout vypracování posudku a tvrdit, že neví, které práce po 21. 9. 1992 má ocenit;
- nevypořádal se s návrhem stěžovatelky uskutečnit na místě samém místní šetření za účasti všech, včetně znalce.
6. Rozsudek odvolacího soudu považuje stěžovatelka za nesprávný, nesrozumitelný, působí nepřesvědčivě a je zcela nepřezkoumatelný. Má celkem pouze 8 a čtvrt strany, což je pro stěžovatelku překvapivé i proto, že se vyhnul skutečnostem již zakotveným v předchozích jeho rozhodnutích i rozhodnutích nalézacího soudu. Soud se omezil na stručné sdělení, co stěžovatelka vše nesplnila z hlediska povinnosti tvrzení, nikde však neuvedl, že soud prvního stupně objasnil věc dostatečně. To znamená, že by měl potom, jako soud druhého stupně, věc skutkově posuzovat znovu a bylo tedy jeho povinností uvést, které skutečnosti má vlastně za prokázané a z jakých důkazů k tomu došel.
7. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, neboť nalézací soud podle jejího názoru žalobu zamítl nikoliv pro jiné hodnocení důkazů, jak tvrdí Nejvyšší soud, ale pro důsledné plnění právního názoru odvolacího soudu. Dovolání bylo tedy přípustné podle dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
8. Za vadu řízení označila stěžovatelka skutečnost, že ji odvolací soud neseznámil na počátku jednání se změnou obsazení senátu proti předchozím odvolacím řízením v roce 2003 a 2005 a musela se sama ptát na důvod nepřítomnosti dr. K., která odešla do důchodu. Další vada spočívala podle stěžovatelky v tom, že se odvolací senát v této situaci nezeptal účastníků, zda nevznáší námitku podjatosti tohoto nově ustaveného odvolacího senátu. Odvolací soud také zkreslil záznam z jednání tím, že do protokolu až po skončení jednání dopsal, že odvolací soud zamítl i druhou skupinu důkazů stěžovatelkou přednesených a navržených v rámci závěrečného návrhu. Tyto vady podle názoru stěžovatelky zpochybňují nestrannost a věrohodnost odvolacího soudu.
9. S ohledem na shora uvedená tvrzení stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Současně žádá, aby Ústavní soud do doby svého rozhodnutí odložil podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí do doby rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
II.
10. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 43/19 Cm 207/95 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně.
11 Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že důvody, proč nebylo dovolání shledáno přípustným, jsou uvedeny v ústavní stížností dotčeném jeho usnesení ze dne 27. 10. 2010, na něž Nejvyšší soud odkazuje. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud svým rozhodnutí neporušil ústavní práva stěžovatelky, navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
12. Vrchní soud v Olomouci odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 23. 7. 2009 a navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
13. Krajský soud v Brně ve vyjádření pouze konstatuje, že ústavní stížnost považuje za zcela nedůvodnou.
14. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně k ústavní stížnosti pouze odkazují na svá, ústavní stížností napadená rozhodnutí, a proto nebylo důvodné je zasílat stěžovatelce k případné replice.
III.
15. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska stěžovatelkou tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených práv a po zvážení všech okolností posuzované věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou již uplatňovala v řízení před obecnými soudy. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jejího právního názoru. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů.
17. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Není samo o sobě významné, je-li u napadeného soudního rozhodnutí namítána jeho věcná nesprávnost. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní či zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu(. Přitom platí, že v rámci ústavněprávního přezkumu není konečným způsobem rozhodné, zda v řízení před obecnými soudy uplatněné právní názory obstojí či nikoli.
18. Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s hodnocením učiněných skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelkou uplatněných námitek k neprovedení navrhovaných důkazů, hodnocení jejích skutkových tvrzení a nezohlednění dříve provedených důkazů.
19. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo důkazní řízení prováděno nalézacím soudem opakovaně s podrobným a obsažným zjišťováním skutkového stavu opravňujícího soudy rozhodnout. Námitky stěžovatelky k důkaznímu řízení směřují především k přezkumné činnosti odvolacího soudu. Ústavní soud v tomto ohledu konstatuje, že odvolací soud svými rozhodnutími dvakrát zrušil rozhodnutí nalézacího soudu pro nedostatky v důkazním řízení pro nevypořádání se s rozpornými tvrzeními a nejednoznačným hodnocením provedených důkazů. V pořadí třetím rozhodnutí se nalézací soud po provedení dalšího doplnění dokazování podrobně zabýval jednotlivými důkazními zjištěními a jejich hodnocením, a to i s ohledem na učiněný závěr, že mezi zhotovitelkou a vedlejším účastníkem nedošlo ke vzniku závazkového právního vztahu. Posoudil proto daný právní stav jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu, kdy tak došlo k neoprávněnému získání majetkového prospěchu vedlejším účastníkem. Stěžovatelka byla v návaznosti na tento právní stav nalézacím soudem poučena o možnosti posoudit věc jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení s vyzváním k doplnění skutkových tvrzení. Ve svém rozhodnutí pak nalézací soud provedl podrobnou rekapitulaci všech provedených důkazů s jejich hodnocením, při němž vycházel i ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cdo 2145/2004, že pohledávkou z bezdůvodného obohacení je nikoliv hodnota vynaložených prostředků, nýbrž rozdíl mezi hodnotou domu před adaptací a po ní. Vyslovil se u jednotlivých provedených důkazů k jejich věrohodnosti a důkazní hodnotě a dospěl v tomto směru k závěru, že ani ze znaleckého posudku Ing. J., kterým stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně argumentuje, nebyl zjištěn rozsah prací zhotovených po 21. 9. 1992. Taktéž z dalších předložených podkladů, včetně vyslechnutí šestnácti svědků, nalézací soud neshledal možnost specifikovat rozsah prací provedený zhotovitelkou, z něhož by soud mohl určit procentní podíl zhotovitelky na provedených stavebních pracích za předmětné období. K dalšímu stěžovatelkou navrhovanému doplnění dokazování nalézací soud neshledal jeho relevanci pro právní posouzení dané věci.
20. Odvolací soud v rozhodnutí o odvolání rekapituloval postup uvažování nalézacího soudu a v hodnocení provedených důkazů se ztotožnil se závěry nalézacího soudu. Dospěl k závěru, že jistý není ani právní základ nároku a proto nelze při určení výše nároku postupovat ani podle §136 o. s. ř. Pokud v tomto směru stěžovatelka rozhodnutím obecných soudů vytýká, že ustanovení §136 o. s. ř. neaplikovaly, pak Ústavní soud opakuje, jak uvedl již výše, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. K této stěžovatelčině námitce se v rozhodnutí o dovolání vyjádřil Nejvyšší soud konstatováním, že závěr odvolacího soudu, že za dané situace nelze aplikovat ustanovení §136 o. s. ř., považuje za správný (č.l. 945).
21. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu. Obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily při vyvození právního závěru o zamítnutí žaloby. Z odůvodnění jejich rozhodnutí nelze dovozovat svévoli v rozhodování či extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry svědčící o porušení základních práv stěžovatelky, jež by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě stěžovatelkou tvrzený zásah do jejího práva na spravedlivý proces a soudní ochranu a následný zásah do jejího vlastnického práva.
22. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
23. K zásahu do práva na poskytnutí soudní ochrany, jehož porušení se stěžovatelka taktéž dovolává, dojde především tehdy, pokud by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Ve vztahu k posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že tato možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovatelce poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva.
24. Pokud jde o námitku stěžovatelky k rozhodnutí Nejvyššího soudu, že dovolání bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., pak Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedené na č. l. 944, s nímž Ústavní soud nemá důvodu se neztotožnit. Odvolací soud v pořadí druhém jeho rozhodnutí ze dne 1. 12. 05 svým právním názorem nalézací soud nezavázal (viz č. l. 405-406) a nalézací soud při zamítnutí stěžovatelčina návrhu v napadeném rozhodnutí vycházel z hodnocení provedených důkazů, jak plyne z jeho odůvodnění. Nejvyšší soud tak postupoval zcela v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání a své odmítavé rozhodnutí dostatečně srozumitelně odůvodnil.
25. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále označila za procesní vadu řízení odvolacího soudu změnu v obsazení odvolacího senátu a skutečnost, že nebyla odvolacím soudem poučena o možnosti vyjádřit se k osobám soudců při změně obsazení odvolacího senátu, což podle jejího názoru zpochybňuje nestrannost a věrohodnost odvolacího soudu. K této námitce Ústavní soud uvádí, že pokud byla stěžovatelka přesvědčena, že odvolací soud byl nesprávně obsazen nebo že ve věci rozhodoval podjatý soudce, čímž by došlo ze strany odvolacího soudu k závažným procesně právním nedostatkům, pak jde o pochybení, která zakládají možnost domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost. S ohledem na skutečnost, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je mimo jiné i její subsidiarita, nelze ze strany Ústavního soudu k přezkumu takového postupu obecného soudu z pohledu ústavně právního přistoupit dříve, než budou v tomto ohledu stěžovatelkou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
26. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
27. K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že tento k ústavní stížnosti akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti sdílí při odmítnutí ústavní stížnosti její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu