ECLI:CZ:US:2011:4.US.827.11.2
sp. zn. IV. ÚS 827/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. M. B., zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 9, Na Jetelce 69/2, směřující proti výroku III. rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 180/2010-744 ze dne 8. února 2011 takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaného nákladového výroku rozhodnutí (dále jen "napadený výrok"). Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného výroku.
Z předložené ústavní stížnosti a z přiložených příloh Ústavní soud zjistil, Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 3 Co 180/2010-744 ze dne 8. února 2011 změnil rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 36 C 8/2008-571 ze dne 14. června 2010 ve věci samé a přiznal vůči stěžovatelce každému ze čtyř žalobců s ohledem na plný úspěch ve věci náhradu nákladů řízení dle ustanovení §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 180/2010-844 ze dne 8. února 2011 ve věci samé podá dovolání. Dotazem na kancelář 36 C Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že tak stěžovatelka skutečně učinila a že o tomto (přípustném) dovolání nebylo dosud rozhodnuto. Kopie tohoto dovolání byla Krajským soudem v Praze Ústavnímu soudu zaslána.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom ohledu, že Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat napadený výrok (o nákladech řízení) sám o sobě, nicméně nelze pominout, že za stávající procesní situace není možno rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o nákladech řízení považovat za konečné, neboť úspěch stěžovatelky v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení akcesorického nákladového výroku (§243d odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu).
Jestliže by nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatelky, bránil by jednak realizaci kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. Napadený výrok (o nákladech řízení) je totiž těsně spjat s rozhodnutím o meritu věci. Jestliže by Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky vyhověl, stal by se případný nález Ústavního soudu, jímž bylo rozhodnuto o napadeném výroku, zcela akademickým. Z výše uvedeného je patrno, že za situace, kdy Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky doposud nerozhodl, by bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně.
Meritorně rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatelky tedy Ústavní soud za dané procesní situace nemohl a vyčkával-li by, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatelku nikterak nepoškozuje, neboť ta může poté, co bude Nejvyšším soudem o jejím dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž jí s ohledem na znění §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího, a to i pokud jde o výroky o nákladech řízení před těmito soudy.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítl.
K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud odmítané ústavní stížnosti.
S ohledem na návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí však Ústavní soud o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nerozhodl soudkyní zpravodajkou, ale projednal ji IV. senát Ústavního soudu, který by byl oprávněn o ústavní stížnosti meritorně rozhodnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu