ECLI:CZ:US:2011:4.US.836.11.1
sp. zn. IV. ÚS 836/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti R. N., zastoupené Mgr. Václavem Slukou, advokátem, AK se sídlem Koněvova 128/1715, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2010 sp. zn. 63 Az 58/2008 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2010, sp. zn. 8 Azs 16/2010 takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka shora označená rozhodnutí obecných soudů, v nichž spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces, jež jí je garantováno ustanovením čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dle stěžovatelky žádná ze soudních instancí nepřihlížela ke stěžovatelčiným argumentům, neboť byly údajně uplatněny opožděně. K tomu však došlo jen z důvodu, že stěžovatelka nebyla ve všech stádiích řízení zastoupena advokátem. Každé osobě přitom po stěžovatelčině soudu má být nabídnuta bezplatná pomoc advokáta, což platí pro všechny fáze azylového řízení.
Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
II.
Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, netřeba blížeji reprodukovat, neboť jsou stěžovatelce i ostatním účastníkům řízení známy.
III.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Napadená rozhodnutí však dle názoru Ústavního soudu za protiústavní ve shora naznačeném smyslu považovat nelze.
Jediná stěžovatelkou uplatněná námitka se týkala skutečnosti, že v azylovém řízení nebyla zastoupena advokátem. Tuto námitku však poprvé uplatnila až v řízení před Ústavním soudem; v řízení před Krajským soudem v Ostravě a Nejvyšším správním soudem se stěžovatelka (ač byla v obou případech advokátem zastoupena) soustředila pouze na skutkovou a hmotněprávní polemiku se závěry správního orgánu. S přihlédnutím ke skutečnosti, že řízení před správními soudy je ovládáno dispozitivní zásadou, by se přitom tyto soudy námitkou mohly zabývat toliko v případě, že by byla stěžovatelkou uplatněna.
V tomto kontextu Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se promítá v konkrétním znění příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, tak stanoví maximu, podle níž, existuje-li v právním řádu prostředek, jehož uplatněním může jednotlivec dosáhnout ochrany svých práv, je třeba trvat před podáním ústavní stížnosti na jeho vyčerpání. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); zásada subsidiarity pak má i materiální rozměr, podle něhož musejí být v rámci těchto opravných prostředků uplatněny námitky, jež mají být použitelné v řízení před Ústavním soudem.
Za takových okolností Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatelčina námitka stran absence zastoupení v azylovém řízení je námitkou materiálně nepřípustnou. V rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti ji totiž stěžovatelka poprvé použila až v řízení před Ústavním soudem, aniž by obecným soudům, jejichž rozhodnutí napadla, dala možnost se k této námitce vyjádřit.
S ohledem na svou ustálenou judikaturu, podle níž je vázán toliko petitem a nikoliv odůvodněním ústavní stížnosti, však Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal i z jiných než uplatněných důvodů. Při přezkumu postupu obecných soudů však Ústavní soud neshledal podklad pro žádnou - tím méně pak ústavněprávní - výtku. Napadená rozhodnutí byla řádně a pečlivě odůvodněna a soudy obou stupňů se v nich vypořádaly se všemi stěžovatelčinými námitkami. Při formulaci právních závěrů pak obecné soudy postupovaly ústavně konformně a v souladu s ustálenou judikaturou. Pro uvedené lze na tato rozhodnutí, představující výraz nezávislého výkonu soudnictví, odkázat.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí pak - jako návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu