ECLI:CZ:US:2011:4.US.868.11.1
sp. zn. IV. ÚS 868/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Bc. P. K., právně zastoupeného JUDr. Evou Lindauerovou Duchoňovou, LL.M., advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 4, Jaurisova 514/6, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2011, č.j. 8 As 27/2010-75, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §79a odst. 8, věta první, zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, v platném znění, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, limitujícího státní moc, jehož následkem došlo k porušení práva na vlastnictví zakotveného v čl. 11 Listiny.
Odbor dopravy, Magistrátu města Jihlavy, svým rozhodnutím ze dne 2. června 2008, č.j. OD/8608/2008, rozhodl, že stěžovatel zavinil přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "přestupkový zákon"), ve spojení s §18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), a uložil mu pokutu ve výši 8.000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 8 měsíců od právní moci rozhodnutí. Současně mu byla uložena povinnost nahradit na nákladech správního řízení částku 1.000,- Kč. Odvolání stěžovatele Krajský úřad Kraje Vysočina rozhodnutím ze dne 10. února 2009, č.j. KUJI 10169/2009, sp. zn. PS 7540/2008 PS/247, zamítnul a napadené rozhodnutí potvrdil. Správní žalobu Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. října 2009, č.j. 57 Ca 28/2009-45, zamítl (výrok I.) a uložil žalobci (stěžovateli) povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 1.325,- Kč (výrok II.). Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (výrok I.) a účastníkům řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výroky II. a III.).
Předmětem správního řízení byl přestupek, který měl spáchat stěžovatel jako řidič osobního vozidla dne 11. dubna 2008 mezi 16:30 až 16:34, na 122 -112 km dálnice D1 ve směru na Prahu, jež se mělo pohybovat rychlostí (po zvážení odchylky) 199 km/hod. Stěžovatel považuje za stěžejní otázku, zda je možné, aby Policie České republiky (dále jen "Policie") mohla měřit a použít výsledky svého měření způsobem, který byl v projednávaném případě použit. Podle stěžovatele bylo sporné, jak se měl přestupku dopustit. Policie měla podle správních rozhodnutí detekovat překročení maximální povolené rychlosti "radarem", přičemž všechny radary mají deklarovánu odchylku v přesnosti měření 3 %. V jeho případě však bylo použito zařízení "digitálního rychloměru GESIG Travimo", který není technicky konstruován jako radar, a proto se na něj nevztahuje uvedená tolerance přesnosti. Proto není zřejmé, jakou rychlostí se vozidlo se stěžovatelem skutečně pohybovalo, což ve svém dopadu má vliv i na definování spáchaného přestupku a stanovení případné sankce.
V případě stěžovatele tedy Policie založila své závěry o spáchání přestupku na použití zařízení umístěném ve vozidle, které jako výchozí údaj používá právě údaj o rychlosti měřicího vozidla. Takto získané výsledky jsou ovlivněny způsobem a rychlostí jízdy vozidla Policie. Údaje, které pro vydání rozhodnutí a uložení sankce správní orgány použily tedy deklarovaly pouze to, že stěžovatel pravděpodobně spáchal přestupek.
Stěžovatel dále konstatuje, že uvedený přestupek byl zjištěn na základě ustanovení §79a odst. 1 zákona o silničním provozu, podle kterého je Policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost. K tomu v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, s odkazem na závěry Krajského soudu v Ostravě, ze dne 26. února 2010, č.j. 58 Ca 46/2009, že Policie může k měření rychlosti používat jak stacionární, tak i mobilní měřicí zařízení, a to dle své volby s přihlédnutím k účelu, povaze, místu a dalším okolnostem, kdy žádný předpis Policii České republiky neukládá používat jen určitý druh či typ měřicího zařízení. Stěžovatel k tomu namítl, že tímto došlo k legitimizaci postupu Police při měření rychlosti, který není žádným předpisem upraven. To tedy podle přesvědčení stěžovatele znamená, že Policie použila měřicí prostředek, který není právním předpisem povolen. To znamená, že informace o pravděpodobném překročení maximální povolené rychlosti vozidlem se stěžovatelem došlo na základě nezákonného způsobu. Podle stěžovatele totiž není postačující oprávnění Policie k měření rychlosti, ale zákonodárce měl povinnost určit meze tohoto oprávnění, tedy konkrétní technickou formu měření rychlosti.
S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a současně, aby zrušil i větu první z ustanovení §79a odst. 1 zákona o silničním provozu, v současném znění: "Za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel."
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 57 Ca 28/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Jak se z obsahu spisu Krajského soudu v Brně podává, stěžovatel námitku týkající se faktu, že deklarovanou rychlostí se pohybovalo policejní auto a přesností provedeného měření rychlosti, předložil již v rámci správní žaloby, resp. v kasační stížnosti. Správní soudy se s touto argumentací řádně vypořádaly. Novým tvrzením stěžovatele, které aplikoval teprve v ústavní stížnosti je přesvědčení, že právní úprava, která opravňuje Policii, případně obecní policii, měřit rychlost vozidel, je třeba zrušit proto, že uvedené ustanovení zákona nedefinuje, zda k takovému měření má dojít za použití stacionárního či mobilního měřidla.
Právní předpis je psaná norma upravující právní vztahy mezi účastníky těchto vztahů. Právní předpisy jsou jen jednou součástí z norem, vedle norem technických, morálních aj. Právní předpisy představují racionalizované omezení chování, jehož překročení by s jistou mírou pravděpodobnosti mohlo nepříznivě omezit ostatní účastníky právního vztahu, například na rozdíl od technických norem, jejichž nedodržení nemá vliv na právní vztahy, může však vést ke vzniku zranění či škod (stavební či elektrotechnické normy). Zpravidla přitom budou v písemné podobě přesně definovat použité pojmy a znaky jejich porušení, na rozdíl například od morálních norem, které se spokojí s obecnou proklamací pravidla (cti otce svého i matku svou...).
Právní norma má být dostatečně konkrétní, aby popsala právní vztah nezaměnitelně, ale současně dostatečně abstraktní, aby postihla co nejširší okruh možných jednotlivostí právního vztahu. Nelze proto očekávat, že právní předpis upravující tu kterou materii bude vysvětlovat všechny pojmy v ní použité a obsahovat výčet všech možných okolností, které v daném právním vztahu mohou nastat. Od předpisu upravujícím provoz na silnicích, nebo definujícím jednání porušující či ohrožující zájem společnosti tedy nebude možno očekávat definici pojmu pozemní komunikace, Policie a další. Tyto, a mnohé další, pojmy vztahující se k příslušným právním vztahům, jsou upraveny jak v rámci celého právním řádu, tak i v rámci neprávních norem zejména technického charakteru, upravující například stavebně technické vybavení pozemní komunikace.
Pokud tedy stěžovatel založil tvrzení o protiprávnosti postupu správních orgánů a správních soudů na absenci způsobu měření rychlosti v zákoně o silničním provozu, Ústavní soud s takovým tvrzením souhlasit nemůže. Napadené ustanovení zákona opravňuje Policii, resp. obecní policii k měření rychlosti pro účely zvýšení bezpečnosti provozu na silnicích.
Jak správní orgány tak i správní soudy obsáhle popsaly, stěžovatel řídil vozidlo takovou rychlostí, že se vzdaloval i policejnímu vozidlu, jehož rychlost měřicí přístroj deklaroval ve výši 206 km/h. Ke splnění podmínek pro posouzení přestupku při řízení motorového vozidla podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bod 2 přestupkového zákona přitom postačí, překračuje-li rychlost vozidla nejméně o 50 km/h rychlost povolenou. I s přihlédnutím k toleranci přesnosti měřicího přístroje, která zahrnuje a zohledňuje všechny dílčí odchylky (například i sjeté pneumatiky), tak stěžovatel překročil požadované minimum pro postup dle daného (nejpřísnějšího) ustanovení zákona o dalších více než 19,8 km/h.
Jak je přitom z rozsudku Krajského soudu v Brně patrné, tento pracoval, při uvedení deklarované přesnosti měření s termínem "silniční rychloměr používaný k měření rychlosti vozidel v silničním provozu, tedy nikoliv výhradně s pojmem "radar", jak tvrdil stěžovatel.
Pokud se jedná o metodu měření, stěžovatel zpochybňuje fyzikální princip na jehož základě bylo deklarováno jeho překročení zákonem povolené rychlosti. Postupu Policie pak vytýká aplikaci dané fyzikální metody. Správní orgány, resp. správní soudy pak měly porušit jeho práva tím, že aplikovaly fyzikální principy, které nejsou zakotveny v použité právní normě. Jinými slovy řečeno, stěžovatel požaduje, aby zákony (České republiky) upravovaly fyzikální zákony, protože v opačném případě je Ústavou (České republiky) vyloučeno, aby veřejná moc uplatnila principy na fyzikálních zákonech založené.
Nelze proto souhlasit s názorem stěžovatele, že pokud není technické provedení zákonného zmocnění deklarováno v právní normě, zakládá tato skutečnost automaticky protiprávnost aplikace zákonného oprávnění státního orgánu. Specifikace přístroje či metody měření rychlosti je tedy otázka technická a nikoliv právní. Pro účely právních vztahů je přitom postačující stanovení povinnost orgánům veřejné moci používat měřicí přístroje pracující s deklarovanými veličinami a jejich jednotkami, jak je upraveno v zákoně č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů. Úprava principu nebo způsob měření, případně dokonce typu či modelu měřicího přístroje v právním předpisu, by odporovala požadavku, aby právní normy upravovaly pouze právní vztahy adresátů právních předpisů.
Ústavní soud proto uzavírá, že ze stěžovatelem předložených námitek neplyne žádná okolnost, která by svědčila o tom, že postupem Nejvyššího správního soudu v jeho věci došlo k tvrzenému zásahu do jeho základních práv, případně, že by Nejvyšší správní soud postupoval v řízení protiprávním způsobem. Z napadeného rozhodnutí, jakož i z přiloženého soudního spisu je patrné, že soudy se věcí stěžovatele důkladně zabývaly a přihlédly ke všem námitkám, které stěžovatel proti správnímu rozhodnutí uplatnil. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení Nejvyššího správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad vedl by ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu