ECLI:CZ:US:2011:4.US.910.11.1
sp. zn. IV. ÚS 910/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelek V. V. a J. V., bez právního zastoupení, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 517/2009-130 ze dne 30. prosince 2010, č. j. 29 Co 519/2009-132 ze dne 30. prosince 2010 a č. j. 29 Co 520/2009-134 ze dne 30. prosince 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojily stěžovatelky proti v záhlaví citovaným usnesením.
Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 517/2009-130 ze dne 30. prosince 2010 byla odmítnuta odvolání stěžovatelek proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 30/2007-45 ze dne 2. října 2008, ve znění usnesení téhož soudu č. j. 15 C 30/2007-80 ze dne 8. prosince 2009, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky V. V. o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, a to proto, že odvolání stěžovatelek nebylo odůvodněno ani poté, kdy právní zástupce stěžovatelky V. V. a stěžovatelka J. V. byli Obvodním soudem pro Prahu 2 vyzváni k jeho doplnění (stěžovatelka J. V. v celém řízení vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalobkyně V. V.).
Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 519/2009-132 ze dne 30. prosince 2010 pak bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 30/2007-55 ze dne 10. dubna 2009, ve znění usnesení téhož soudu č. j. 15 C 30/2007-80 ze dne 8. prosince 2009 a č. j. 15 C 30/2007-95 ze dne 21. dubna 2010, kterým bylo rozhodnuto o zastavení odvolacího řízení ohledně odvolání stěžovatelky J. V. proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka J. V. dle odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 519/2009-132 ze dne 30. prosince 2010 v odvolání pouze uvedla, že stěžovatelka V. V. je hospitalizována ve Vinohradské nemocnici, ale neuvedla nic, co by mohlo mít vliv na věcnou správnost odvoláním napadeného rozhodnutí, a zejména nezaplatila správně vyměřený soudní poplatek za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Konečně usnesením Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 520/2009-134 ze dne 30. prosince 2010 pak bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 30/2007-62 ze dne 8. června 2009, ve znění usnesení téhož soudu č. j. 15 C 30/2007-80 ze dne 8. prosince 2009, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky J. V. na ustanovení advokáta k ochraně jejích zájmů (§30 a §138 odst. 1 občanského soudního řádu). Stěžovatelka dle odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 520/2009-134 ze dne 30. prosince 2010 neuvedla nic, co by mohlo mít vliv na obsah odvoláním napadeného rozhodnutí, zejména nijak nedoložila, že by u ní byly dány okolnosti pro osvobození od soudních poplatků.
Ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
Dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Dle ust. §229 odst. 4 občanského soudního řádu žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Jelikož usnesením Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 517/2009-130 ze dne 30. prosince 2010 byla odmítnuta odvolání stěžovatelek, měly proti tomuto rozhodnutí stěžovatelky k dispozici mimořádný opravný prostředek, kterým je žaloba pro zmatečnost. Před podáním ústavní stížnosti tak byly stěžovatelky povinny vyčerpat i tento procesní prostředek, který jim zákon k ochraně jejich práva poskytoval. To však neučinily. Proto je v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 517/2009-130 ze dne 30. prosince 2010 je ústavní stížnost nepřípustná.
Stran zbývajícího rozsahu ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě Ústavní soud rozhodně žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Městský soud v Praze usneseními č. j. 29 Co 519/2009-132 ze dne 30. prosince 2010 a č. j. 29 Co 520/2009-134 ze dne 30. prosince 2010 podle náhledu Ústavního soudu rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Tato svá rozhodnutí přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnil, přičemž Ústavní soud mu nemá co vytknout.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost z části jako nepřípustnou a z části jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Ústavní soud po seznámení se s obsahem v záhlaví citovaných rozhodnutí ústavní stížnost, která byla podána ve lhůtě, projednal i za situace, kdy ústavní stížnost nesplňovala všechny náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Případné odstranění jejích vad, spočívajících především v tom, že stěžovatelky nebyly právně zastoupeny advokátem a že k ústavní stížnosti nebyly připojeny kopie v záhlaví citovaných rozhodnutí, by totiž na nezbytnosti ústavní stížnost odmítnout nemohlo ničeho změnit a způsobilo by zbytečnou administrativní i finanční zátěž jak pro stěžovatelky, tak pro Ústavní soud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu