ECLI:CZ:US:2011:4.US.963.11.1
sp. zn. IV. ÚS 963/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele Ing. J. M., zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Stránským, advokátní kancelář Kralupy n. Vltavou., Riegrova 172, pobočné pracoviště v Mělníku, nám. Karla IV. 144, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 11. 1. 2011 č. j. 10 Co 6/2011-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 1. 4. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, bylo Okresním soudem v Litoměřicích vyhlášeno dne 12. 3. 2007 usnesení, jímž tento soud k návrhu stěžovatele zastavil řízení, deklaroval, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v písemném vyhotovení usnesení a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci (stěžovateli). V písemném vyhotovení onoho usnesení ze dne 12. 3. 2007 (jež je ve spisovém materiálu vedeno pod č.j. 13 C 30/2007-22) ovšem okresní soud ve výrokové části rozhodnutí toliko uvedl, že řízení se zastavuje a že stěžovateli bude vrácen soudní poplatek ve výši tisíc korun. Výrok o náhradě nákladů řízení zde není uveden. Toliko v odůvodnění tohoto usnesení je uvedeno, že o nákladech řízení bude rozhodnuto samostatným usnesením, po zjištění doby vyklizení. V září 2010 pak stěžovatel v této souvislosti adresoval okresnímu soudu přípis s tím, že od vydání naposledy citovaného usnesení uplynuly 3 roky a o otázce náhrady nákladů řízení stále nebylo rozhodnuto - takovýto stav považoval stěžovatel za neúnosný a proto žádal neprodlené rozhodnutí této otázky (pokud by soud o této otázce promptně nerozhodl, deklaroval stěžovatel v citovaném přípise odhodlání využít ustanovení §174a odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Dne 30. září 2010 pak Okresní soud v Litoměřicích vydal usnesení č. j. 13 C 30/2007-26, kterým stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení ve výši tam uvedené. Žalovaná (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) však s přiznáním náhrady nákladů řízení stěžovateli nesouhlasila, neboť podle ní nebyla žaloba stěžovatelem vzata zpět z důvodu jejího chování [srov. §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř.")]. Krajský soud v Ústí nad Labem jejímu odvolání v záhlaví citovaným usnesením přisvědčil, byť z jiných důvodů, než vedlejší účastnice uváděla. Podle Krajského soudu je totiž nutno "považovat výzvu žalobce k rozhodnutí o nákladech řízení za procesní návrh na doplnění usnesení okresního soudu o nákladový výrok. Postup okresního soudu je třeba posuzovat dle §166 odst. 1 o.s.ř. a §167 odst. 2 o.s.ř. [...] Návrh na doplnění rozhodnutí lze učinit pouze do 15 dnů od doručení neúplného rozhodnutí. Usnesení okresního soudu ze dne 12. března 2007 o zastavení řízení bylo žalobci doručeno dne 27. dubna 2007. Nejpozději do 11. května 2007 mohl žalobce navrhnout doplnění uvedeného usnesení. Žalobce navrhl doplnění usnesení až 21. září 2010, tedy po marném uplynutí shora uvedené lhůty. [...] Soud může doplnit rozhodnutí i bez návrhu, avšak pouze do doby, než nabude právní moci. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 25. května 2007, pouze do této doby mohl okresní soud vydat doplňující usnesení, mohl doplnit shora uvedené usnesení o nákladový výrok. Okresní soud vydal doplňující usnesení, i když tak není označeno, dne 30. září 2010. [...] V souzené věcí již ze shora uvedených důvodů není možno rozhodovat dodatečně o nákladech řízení."
Neústavnost napadeného usnesení přitom stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud přepjatě formálně posoudil jeho přípis určený okresnímu soudu, v němž se po třech letech domáhal vydání rozhodnutí o nákladech řízení. Stěžovatelův přípis nelze posuzovat jako návrh na doplnění rozhodnutí. Jednalo se podle stěžovatele toliko o podnět k tomu, aby soud prvního stupně prošetřil, zda jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, které si sám vyhradil na pozdější dobu, byť se tak nestalo výrokem rozhodnutí. K tomu stěžovatel v ústavní stížnosti dodává, že pochybení prvostupňového soudu by mu nemělo jít k tíži.
II.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V obecné rovině považuje Ústavní soud za vhodné v této souvislosti nejprve připomenout, že podle článku 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Problematika nákladů řízení pak zpravidla, v souladu s výše uvedeným, není podrobována ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
K věci samé pak Ústavní soud uvádí, že krajský soud usnesením, proti němuž stěžovatel ústavní stížností brojí, stěžovatelova práva neporušil - krajský soud totiž toliko reagoval na pochybení prvostupňového soudu; nadto rovněž nelze jako přepjatě formalistický hodnotit jeho postoj k přípisu stěžovatele adresovanému okresnímu soudu, jenž obsahuje výzvu stěžovatele k rozhodnutí o nákladech řízení. Ve výše citovaném usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12.3. 2007 č. j. 13 C 30/2007-22 jakýkoliv výrok o náhradě nákladů řízení chybí - proto krajský soud stěžovatelovu výzvu adresovanou okresnímu soudu nemohl hodnotit pouze jako pouhé "připomenutí". Stěžovatel má pravdu v tom, že procesní chyba prvostupňového soudu měla svůj podíl na tom, že mu nakonec náhrada nákladů řízení skutečně nebyla přiznána (bylo by ale unáhlené na druhou stranu jednoznačně tvrdit, že nedopustil-li by se okresní soud této chyby, byla by jistě stěžovateli náhrada nákladů přiznána). Ovšem za dané procesní situace by kasace rozhodnutí krajského soudu napadeného ústavní stížností toliko násobila procesní pochybení prvostupňového soudu. Stěžovatel měl ve vhodnou dobu využít (ve lhůtě zákonem stanovené) postupu podle §166 o.s.ř. Není ale možné nyní celou věc zkoušet řešit pomocí řízení o ústavní stížnosti.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu