ECLI:CZ:US:2011:4.US.975.11.1
sp. zn. IV. ÚS 975/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Mgr. J. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem, AK se sídlem Čs. Legií 172, 339 01 Klatovy, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2011 čj. 61 Co 490/2010-115 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 30. 8. 2010 čj. 8 C 425/2009-88 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 11 991,- Kč s příslušenstvím.
Stěžovatel uvedl, že na základě elektronicky uzavřené kupní smlouvy s žalovanou obchodní společností Oehling CZ, s. r. o., předpokládal koupi fotoaparátu Canon za cenu 72 999,- Kč. Žalovaná však v přislíbeném termínu ani po následných urgencích zboží nedodala, naopak navrhla zvýšení ceny zboží na 77 999,- Kč s tím, že je podle obchodních podmínek k jednostrannému navýšení ceny zboží oprávněna. S tím stěžovatel nesouhlasil a od smlouvy odstoupil. Stejné zboží poté koupil od jiného dodavatele, avšak již za cenu 84 990,- Kč; rozdíl mezi původní cenou požadoval po žalované jako náhradu škody. Jeho žalobu však obecné soudy zamítly z důvodu absence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a tvrzenou majetkovou újmou stěžovatele, která vznikla až po skončení smluvního vztahu.
Soudnímu výkladu předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 obč. zák. stěžovatel oponoval a tvrdil, že prolamuje nauku i konstantní judikaturu ve věcech náhrady škody. Z tohoto důvodu označil napadená rozhodnutí za překvapivá a nepředvídatelná a odvolacímu soudu vytkl i nedostatečné vypořádání se s námitkami, které uplatnil v odvolání. Za formalistický označil právní závěr soudu, že se mohl dožadovat po žalované plnění ze smlouvy, neboť soudní řízení trvají dlouho a konkrétní objednaný fotoaparát by byl již výrazně morálně zastaralý. S poukazem na konkrétní nálezy Ústavního soudu stěžovatel vyjádřil přesvědčení o porušení práva na spravedlivý proces a vlastnického práva, které zahrnuje nejen nárok jednotlivce vůči státu na zabránění zásahů do jeho existujícího práva, nýbrž také povinnost veřejné moci poskytnout ochranu jednotlivci jako nárok na přiznání peněžité náhrady za újmu ve sféře majetkové, tedy nárok na pozitivní plnění.
Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Klatovech rozhodoval ve věci opakovaně, neboť podle závazného právního názoru Krajského soudu v Plzni, vysloveného ve zrušovacím usnesení ze dne 26. 5. 2010 čj. 61 Co 197/2010-15, bylo třeba odstoupení od spotřebitelské smlouvy posoudit podle zvláštního ustanovení obč. zák. (§52 a násl.), a nikoliv ustanovení §613 obč. zák. Při ustáleném a nesporném skutkovém stavu okresní soud i při odlišném náhledu na právní hodnocení odstoupení od smlouvy setrval na svém již dříve prezentovaném a nezpochybněném závěru, že ve stěžovatelově věci nebyly předpoklady vzniku občanskoprávní odpovědnosti naplněny. Přestože žalovaná porušila právní povinnost tím, že stěžovateli nedodala objednané zboží, nedošlo tímto opomenutím u něho bezprostředně ke vzniku žádné škody jakožto majetkové újmy. Okresní soud dále vyložil, že odstoupení od smlouvy představovalo její zrušení s účinky ex tunc a následné počínání stěžovatele nemělo žádnou vazbu na porušení smluvní povinnosti žalovanou, neboť v té době již právní vztah mezi nimi neexistoval. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.) a zavázal ho povinností zaplatit žalované náklady řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatel namítl porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovateli však toto právo odepřeno nebylo, neboť byl od počátku jedním z účastníků řízení a svá procesní práva realizoval; opak ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdil.
Co se týče jeho tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že obsah tohoto pojmu není možné vykládat tak, jako by se účastníku garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení před soudem, a v souladu s kautelami zakotvenými v čl. 36 Listiny a svůj postup přiměřeným způsobem odůvodní, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Samotná skutečnost, že obecné soudy opírají svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ke kasaci takovýchto rozhodnutí Ústavní soud zpravidla přistupuje tehdy, pokud mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými zjistí extrémní nesoulad.
Jádrem stěžovatelovy ústavní stížnosti je jeho nesouhlas s interpretací ustanovení §420 obč. zák. Právo činit příslušný výklad podústavního práva a aplikovat jeho normy zásadně přísluší obecným soudům, které jsou Ústavou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. Ústavnímu soudu nepřísluší interpretovat podústavní normy, meze jeho přezkumu jsou v případě výkladu norem jednoduchého práva obecnými soudy vymezeny tak, že do jejich rozhodovací činnosti zasahuje jen tehdy, jednalo-li by se o interpretaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou, či v důsledku přepjatého formalismu extrémně rozpornou s principy spravedlnosti.
V projednávané věci k takovému pochybení nedošlo. Okresní soud v Klatovech i Krajský soud v Plzni své právní názory vyložily v odůvodnění napadených rozhodnutí, ze kterých je zřetelný nejen způsob, jakým dospěly k závěru o absenci základních předpokladů odpovědnosti žalované za škodu, ale i to, jak se vypořádaly s uplatněnou argumentací stěžovatele stran merita sporu. Krajský soud tak učinil v nezbytném obsahu, odkazem na právní závěry soudu prvního stupně, s důrazem na rozhodující skutková zjištění, což je způsob, který je v projednávané věci z ústavněprávního hlediska zcela akceptovatelný; rozdíl mezi postupem soudu druhého stupně ve věci řešené nálezem sp. zn. III.ÚS 521/05 (publ. in Sb. n. u., sv. 40 str. 691), na který stěžovatel odkázal, je více než zřetelný. Co se týče ústavněprávních požadavků na aplikaci norem podústavního práva formulovaných v nálezech sp. zn. III.ÚS 185/04 (Sb. n. u., sv. 34, str. 19) a sp. zn. III.ÚS 150/99 (Sb. n. u., sv. 17 str. 73), má Ústavní soud za to, že obecné soudy se od nich v projednávané věci neodchýlily způsobem, který by vyžadoval jeho zásah, a proto hodnocení specifik a souvisejících okolností dané věci provedené obecnými soudy respektoval.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. května 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu