ECLI:CZ:US:2011:4.US.982.11.1
sp. zn. IV. ÚS 982/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele J. N., zastoupeného Mgr. Janem Špirkem, advokátem se sídlem Belgická 23, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010 č. j. 6 Tdo 1516/2010-59 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2010 sp. zn. 6 To 33/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a odst. 6, §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci. Tvrdil, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Na podporu svých vývodů stěžovatel poukázal na to, že v předmětné trestní věci mu byla v přípravném řízení ustanovena obhájcem Mgr. E. K., přičemž ve veřejném zasedání o jeho odvolání dne 14. června 2010 jej zastupovala před Vrchním soudem v Praze jako substituent Mgr. E. K. advokátka JUDr. D. Ch. (dříve J.). Tuto advokátku nikdy předtím neviděl, nekontaktovala jej, nezvolil si ji obhájkyní a s obsahem odvolání jej neseznámila. Teprve po vynesení v záhlaví označeného rozsudku se dověděl, že Mgr. E. K. byl ke dni 1. dubna 2010 pozastaven výkon advokacie, a to z důvodu uvedeného v §9 odst. 1 písm. b) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"). Ze soudního spisu stěžovatel zjistil, že o této skutečnosti Mgr. E. K. informovala přípisem ze dne 17. května 2010 Vrchní soud v Praze.
Dle §9a odst. 1 písm. a) zákona o advokacii po dobu pozastavení výkonu advokacie advokát není oprávněn poskytovat právní služby. Vzhledem k tomu tvrdí stěžovatel, že ke dni 1. dubna 2010 zaniklo ustanovení Mgr. E. K. jeho obhájcem a z tohoto důvodu nebyla oprávněna zmocnit JUDr. D. Ch., aby stěžovatele zastupovala. Pokud Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatuje, že zastupování před Vrchním soudem v Praze mělo oporu v §27 odst. 1 zákona o advokacii, je oproti tomu stěžovatel přesvědčen, že toto ustanovení se vztahuje pouze na případy, kdy advokát advokacii formálně vykonává, byť mu v jejím faktickém výkonu brání určitá překážka, nikoliv však na případy, kdy advokát již formálně advokacii nevykonává, protože mu byl výkon advokacie pozastaven. Nadto stěžovatel nebyl bezodkladně písemně vyrozuměn ve smyslu citovaného ustanovení o ustanovení JUDr. D. Ch. zástupcem Mgr. E. K. Stěžovatel uzavřel, že tudíž nebyl ve veřejném zasedání konaném o odvolání řádně zastoupen, a proto se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak zdůraznil v odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud, Mgr. E. K. ustanovila svým zástupcem podle §27 odst. 1 zákona o advokacii JUDr. D. J., která se také k veřejnému zasedání u odvolacího soudu dne 14. června 2010 dostavila a stěžovatele hájila. Neztotožnil se s tvrzením stěžovatele, že mu měla být dána možnost obhájce si ve lhůtě zvolit, event. že mu měl být následně obhájce ustanoven. Poukázal na to, že ustanovená obhájkyně obviněného si byla vědoma svých povinností vůči stěžovateli i té skutečnosti, že pozastavením výkonu advokacie po dobu pozastavení není advokát oprávněn poskytovat právní služby. Ustanovená obhájkyně vědoma si této skutečnosti postupovala podle §27 odst. 1 zákona o advokacii. Z postupu ustanovené obhájkyně je patrno, jak uvedl dále Nejvyšší soud, že tato postupovala plně v zájmu klienta. Z toho, že veřejnému zasedání byla přítomna JUDr. D. J. vyplývá, že ustanovená obhájkyně JUDr. E. K. v této souvislosti u veřejného zasedání žádnou právní službu neposkytovala. Nejvyšší soud akcentoval, že stěžovatel byl u veřejného zasedání zastoupen obhájkyní, a to nejen ve formálním významu zastoupení, ale i materiálním. JUDr. D. J. byla veřejnému zasedání přítomna, přednesla odvolání, rovněž tak závěrečný návrh a ani v jednom případě tohoto jejího vystoupení stěžovatel neuplatnil námitku, že jej tato obhájkyně zastupuje nekvalitně, naopak sám na č. l. 2642 předmětného trestního spisu uvedl, že souhlasí se slovy své obhájkyně. Tato skutečnost dle Nejvyššího soudu svědčí rovněž pro závěr, že služby advokátky, které se mu dne 14. června 2010 u veřejného zasedání dostalo, nic nevytýkal, se službou byl spokojen a nečinil rozdílu mezi obhájkyní ustanovenou a JUDr. J.
V důsledku uvedeného je i Ústavní soud toho názoru, že z pohledu materiálního nedošlo za daných okolností k dotčení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na právní pomoc v řízení před soudem, resp. práva na obhajobu, vyžadující jeho zásah.
Proto stížnost stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu