ECLI:CZ:US:2011:4.US.999.09.1
sp. zn. IV. ÚS 999/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou ve věci ústavní stížnosti advokátky JUDr. Ireny Tšponové, Kratochvílova 142/15, Přerov, správkyně konkurzní podstaty úpadce O. D. - ZELPOT, právně zastoupené advokátkou JUDr. Marií Neulsovou, Boženy Němcové 2, Přerov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 2 Ko 76/2008 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 10. 2008 sp. zn. 35 K 20/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 20. 4. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky do napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě s odůvodněním, že proti němu nebylo odvolání přípustné, byť jej soud připustil, neboť se jednalo o rozhodnutí dle ustanovení §12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zkv"), proti kterému není odvolání přípustné (§66b zkv). Odvolací soud tedy v daném případě postupoval podle ustanovení §218, písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
Z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V předmětném případě Ústavní soud zvážil svoji dosavadní judikaturu týkající se naplnění zásady subsidiarity ústavní stížnosti, načež neshledal natolik zásadní argumenty, jež by mu umožňovaly se odchýlit od stanoviska Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st 26/08, věnující se vztahu ústavní stížnosti a žaloby pro zmatečnost. Dle citovaného stanoviska je třeba za nepřípustnou považovat takovou ústavní stížnost, před jejímž podáním stěžovatel neuplatnil žalobu pro zmatečnost dle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. V předmětném případě bylo odvolání stěžovatelky odmítnuto v souladu s ustanovením §218 písm. c) o. s. ř. Je tedy zřejmé, že pokud se tato neztotožnila se závěry odvolacího soudu, mohla v dané věci využít dalšího opravného prostředku, a to žaloby pro zmatečnost.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2011
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj