ECLI:CZ:US:2011:Pl.US.18.11.1
sp. zn. Pl. ÚS 18/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2011 v plénu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela Židlická mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ volební strany Koalice politického hnutí Hnutí pro Těšín, se sídlem Český Těšín, Masarykovy sady 94/13, a politické strany Strana zelených, se sídlem Praha 5 - Smíchov, Stroupežnického 30, a 2/ Ing. M. L., všech zastoupených Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Tovární 1707/33, 4 proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2011, č. j. 22 A 7/2011-69, za účasti vedlejších účastníků a/ M. K., b/ Bc. A. K., c/ J. T., d/ Ing. Š. Š., e/ Z. L. a f/ Městského úřadu Český Těšín, se sídlem v Českém Těšíně, nám. ČSA 1/1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil výrok II. shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě; dovozují, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 5 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a v čl. 21 odst. 1 a 4, čl. 22 "a event. též" čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Krajský soud v Ostravě tímto usnesením zamítl návrhy stěžovatelů na vyslovení neplatnosti opakovaného hlasování do Zastupitelstva města Český Těšín konaného dne 8. 1. 2011 (výrok I.), jakož i neplatnosti volby v záhlaví jmenovaných kandidátů (vedlejších účastníků) M. K., Bc. A. K., J. T., Ing. Š. Š. a Z. L. (výrok II.).
Spor, jehož se týká ústavní stížností napadený výrok usnesení krajského soudu, vychází ze situace, kdy Ing. P. B. z titulu funkce místopředsedkyně politické strany SOS (Strany pro otevřenou společnost) a na základě stanoviska jejího výkonného výboru dne 22. 12. 2010 odvolala zmocněnce volební strany SOS pro Český Těšín a jeho náhradníka, novým zmocněncem ustanovila P. M., který včas doručenou listinou registračnímu úřadu (dne 27. 12. 2010) odvolal všechny kandidáty volební strany, tj. jak kandidáty SOS (mezi nimi vedlejší účastníky shora uvedené) tak rovněž kandidáty nezávislé. Volební orgán však na podkladě stanoviska Ministerstva vnitra České republiky ze dne 29. 12. 2010, které si vyžádal, k tomuto úkonu nepřihlížel (měl za to, že odvolání kandidátů v tomto specifickém kontextu zákon neumožňuje) a všem kandidátům výkon pasivního volebního práva v opakovaném hlasování umožnil. Stěžovateli prosazované stanovisko naopak směřovalo k uznání oprávnění zmocněnce odvolat kandidaturu též tehdy, jsou-li na kandidátní listině zařazeni současně i kandidáti nezávislí, a v rozhodných souvislostech k úsudku, že P. M. byl zmocněn odvolat kandidáty volební strany SOS pro Český Těšín, kteří se tudíž voleb zúčastnit neměli.
Krajský soud v Ostravě výkladu §24 odst. 2 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, v účinném znění (dále jen "zákona č. 491/2001 Sb."), který uplatňovali stěžovatelé, nepřisvědčil. Usoudil, že ustanovení §24 odst. 2 zákona je v poměru speciality k ustanovení §22 odst. 4 téhož předpisu, a tedy platí, že nacházejí-li se na kandidátní listině rovněž nezávislí kandidáti, není odvolání žádného z kandidátů takové volební strany (tj. nejen kandidátů nezávislých) volebním zmocněncem přípustné. Tento právní názor krajský soud uvedl do souvislosti s požadavky čl. 5 Ústavy na ochranu nezávislých kandidátů před nedůvodným (resp. neproporčním) postupem ve prospěch ostatních kandidátů, kteří členy předmětné politické strany jsou, a konstatoval, že tato úprava chrání nepřímo též jednotlivé kandidáty - členy politické strany, kteří spolu s nezávislými kandidáty "tvoří konkrétní volební tým", neboť z členství v politické straně "pravidelně" plynou práva a povinnosti členů k této straně, což v případě nezávislých kandidátů neplatí. Posléze krajský soud poukázal na to, že Ing. P. B. byla celostátní konferencí politické strany SOS z funkce místopředsedkyně dne 11. 12. 2010 odvolána, tento úkon měl účinky konstitutivní, zatímco vyznačení statutárních orgánů politických stran v rejstříku stran a hnutí Ministerstvem vnitra České republiky jen deklaratorní (§16a odst. 1 ve spojení s §9 a §10 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích), čímž je dán další důvod neplatnosti odvolání původního volebního zmocněnce SOS pro Český Těšín, resp. ustanovení zmocněnce nového dne 21. 12. 2010.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé (stěžovatel 1/ z pozice volební strany a stěžovatel 2/ jakožto její kandidát a volič) namítají, že interpretace §24 odst. 2 zákona č. 491/2001 Sb., uplatněná krajským soudem "narušuje ústavní zásadu rovnosti subjektů účastnících se na volebním procesu a volnou soutěž politických stran", a dovozují, že odvolání kandidatury podle uvedeného ustanovení není "vyhrazeno" jen pro volební strany, které "neobsahují žádného nezávislého kandidáta", byť by se nacházel "třebas i na posledním (v podstatě) nevolitelném místě". Podle stěžovatelů "není zřejmé", z jakých důvodů by kandidáti "sdružení politické strany nebo politického hnutí a nezávislých kandidátů" (či přinejmenším "kandidáti této volební strany") měli profitovat z toho, že na ně nedopadá povinnost předložení petice podle §21 odst. 4 zákona č. 491/2001 Sb., resp. "zprostředkovaně" podle §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 424/1991 Sb., a současně jsou "zcela neodvolatelní z kandidátní listiny politickou stranou, která kandidátku takové volební strany podala a registrovala". Stěžovatelé upozorňují na dikci ustanovení §24 odst. 2 zákona č. 491/2001 Sb., které dopadá na kandidátní listiny, které jsou politickými stranami, politickými hnutími nebo jejich koalicemi "podány", a mají za to, že "jiná situace by nastala, pokud by zákonodárce ve sporném ustanovení" zvolil úsloví "u kandidátních listin volebních stran"; zdůrazňují pak, že kandidátní listinu volební strany SOS pro Český Těšín podal zmocněnec ustanovený politickou stranou Strana pro otevřenou společnost, což je z hlediska uvedeného ustanovení třeba klást naroveň situaci, kdy tuto listinu podává politická strana.
Stěžovatelé připomínají i politický kontext věci, jež se odvíjí od toho, že politická strana Strana pro otevřenou společnost zřejmě dovodila "politickou odpovědnost a podezření ze spáchání volebního deliktu" kandidáty volební strany SOS pro Český Těšín, a to vzhledem k usnesení ze dne 15. 11. 2010, č. j. 22 A 151/2010-132, jímž Krajský soud v Ostravě vyhověl návrhu na vyslovení neplatnosti hlasování v předchozích volbách do Zastupitelstva města Český Těšín, jež se konaly ve dnech 15. a 16. 10. 2010. Stěžovatelé též vyslovují podezření, že kandidáti, o jejichž odvolání zmocněnec usiloval, zvolili svůj postup záměrně; aby se vyhnuli - nikoli snadno splnitelné - povinnosti získat podporu voličů jejich kandidatuře ve formě petice (§21 odst. 4 zákona č. 491/2001 Sb.), zajistili si "zastřešování" politickou stranou, a byli-li na kandidátní listině i kandidáti nezávislí, zajistili si i neodvolatelnost.
Stěžovatelé uzavírají přesvědčením, že volební orgán - Městský úřad v Českém Těšíně (rovněž vedlejší účastník) "zatížil výsledek opakovaného hlasování významnou volební vadou", která měla za následek zvolení konkretizovaných kandidátů, kteří byli právoplatně odvoláni, a krajský soud tuto "vadu volebního procesu" v řízení vydaným usnesením neodstranil, a tudíž jim "jako subjektům zúčastněným na volebním procesu neposkytl potřebnou soudní ochranu" (čl. 36 Listiny). Tím, tvrdí dále stěžovatelé, nastalo porušení ústavněprávně zaručeného přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek (čl. 21 odst. 4 Listiny) a - zejména - volné soutěže politických stran (čl. 5 Ústavy), a to nejen ve vztahu k nim samotným ("museli řádně splnit zákonné podmínky a jejich kandidatura volebním zmocněncem nebyla odvolána či odvolávána"), nýbrž též k dalším kandidátům v opakovaném volebním hlasování.
III.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že v dotčených volbách dne 8. 1. 2011 získala jejich volební strana Koalice politického hnutí Hnutí pro Těšín a politické strany Strana zelených 3,43 % hlasů, čímž nepřekročila 5% uzavírací klauzuli nutnou pro vstup do zastupitelstva. Oba byli účastníky řízení před krajským soudem, jehož výsledek ústavní stížností napadají.
IV.
Podle ustanovení §11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu si plénum Ústavního soudu vyhradilo rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím správních soudů o neplatnosti voleb nebo neplatnosti hlasování nebo neplatnosti volby kandidáta (§90 s. ř. s.), a to včetně rozhodnutí, jímž má být ústavní stížnost odmítnuta.
V.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem opatřením nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ačkoliv se projednávaná materie týká voleb a volebního soudnictví, uplatněný návrh stěžovatelů je - právě - takovou ústavní stížností, nikoliv opravným prostředkem určeným pro přezkum volebního výsledku podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy (§85 a násl. zákona o Ústavním soudu), který je spjat s volbou poslance či senátora. Oba zmíněné typy řízení se od sebe odlišují jak podstatou otázky přezkoumávané Ústavním soudem, tak i procesními podmínkami, jakými jsou otázky aktivní legitimace navrhovatele, vymezení okruhu účastníků řízení apod. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 768/06 a další). Účelem ústavní stížnosti je individuální ochrana před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických nebo právnických osob, a posláním Ústavního soudu při jejím posouzení tudíž - oproti tomu - není ochrana obecného podústavního volebního práva v objektivním smyslu; odpovídající volební chyby a delikty jsou předmětem řízení ve správním soudnictví vedeného podle ustanovení §90 s. ř. s. (srov. kupříkladu nálezy sp. zn. Pl. ÚS 57/10 nebo Pl. ÚS 4/11).
Toto jednoinstanční řízení (kasační stížnost je podle §104 odst. 1 s. ř. s. vyloučena) je sevřeno do krátkého časového období a platí v něm, že netřeba nařizovat jednání (§90 odst. 3 s. ř. s.), čímž je předznačena i povaha a rozsah pramenů skutkových zjištění. Jestliže je smysl této úpravy zřejmý a odůvodněný (potřeba včasné stabilizace právněpolitických důsledků voleb), bylo by mu protisměrné, kdyby Ústavní soud měl zaujmout bez dalšího postavení (chybějící) druhé instance, vybavené instrumenty úplného soudního přezkumu (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 874/06).
Jde tedy o to, zda stěžovateli napadené soudní řízení a jeho výsledek neporušily jejich ústavně zaručená (procesní) práva, vyplývající z předpisů upravujících správní řízení ve věcech volebního soudnictví, resp. zda rozhodnutím krajského soudu nebyla relevantně - z pohledu ústavněprávního - dotčena jejich hmotná (volební) práva, jmenovitě výkon volebního práva pasivního (být zvoleni). Jinak řečeno, nejširší rámec ústavněprávního přezkumu představují limity tzv. spravedlivého procesu vyplývajícího čl. 36 odst. 1 Listiny, jak je standardně Ústavní soud vymezuje, a které ve výše zmíněných nálezech sp. zn. Pl. ÚS 57/10 a sp. zn. Pl. ÚS 4/11 uplatnil rovněž.
I pro řízení podle §90 s. ř. s. pak platí, že postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů, a z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda jejich právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže soudy rozhodující ve správním soudnictví postupují v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady jím upraveného řízení, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
VI.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v rozhodnutí krajského soudu porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů neshledal.
Stěžovatelé v kontextu kritérií spravedlivého procesu nevytýkají správnímu soudu pochybení procesní provenience, a vskutku nic nesvědčí tomu, že by jim byla zákonná procesní práva upřena; byli řádnými účastníky řízení (navrhovateli), soud nad rámec zásady, že jednání nařizovat netřeba, rozhodl po jednání, není namítáno, že by se jim nedostalo rovného postavení ve vztahu k účastníkům ostatním, případně že by soud ignoroval jejich procesní návrhy či opomenul se vypořádat s jimi předestřenou argumentací. Rozhodnutí krajského soudu nepostrádá ani ten ústavněprávně významný znak, jímž je náležité, srozumitelné a logicky koncipované odůvodnění (naopak, zejména ve vztahu k zamítavému výroku o neplatnosti opakovaného hlasování dne 8. 1. 2011, je obšírné, a podložené výsledky rozsáhlého dokazování).
Spor je stěžovateli tudíž veden již jen v rovině té složky spravedlivého procesu, jíž je právní posouzení věci, jmenovitě co do otázky, zda měly či nikoli být uznány účinky odvolání kandidátů volební strany SOS pro Český Těšín (vedlejších účastníků), provedené nově jmenovaným zmocněncem P. M. několik dnů před konáním voleb, dne 27. 12. 2010.
Důsledkem toho, co bylo řečeno o povaze ústavně právního přezkumu otevřeného ústavní stížností, je úsudek, že není úkolem Ústavního soudu podat obecný (podústavní) výklad kritického ustanovení §24 odst. 2 zákona č. 491/2001 Sb.; zde postačí se soustředit k závěru, že pojetí, z nějž interpretačně vycházel správní soud, námitkami, které uplatnili stěžovatelé, jednoznačně zpochybnitelné není. Výklad, který správní soud podal, není toliko striktní interpretací gramatickou (v této rovině evidentně i správnou), nýbrž je srozumitelně zasazen i do širšího věcného a účelového kontextu, reflektujícího netriviální a navzájem odlišná postavení kandidátů volební strany, sestavené z kandidátů politické strany, kteří jsou jejími členy, kandidátů, kteří ač nečlenové kandidují "za ni", a konečně kandidátů, kteří jsou kandidáty nezávislými (§20 odst. 1, i. f. zákona). Závěr, že v takové volební straně není odvolání kandidátů možné, jestliže tak zákon výslovně - oproti jiným typům volebních stran - nestanoví (v §24 odst. 2), tudíž zastávat lze, a je i obhajitelný.
Z povahy volební soutěže vyplývá, že primární (event. i "sankční") reflexí konkrétního uspořádání volební strany či případných sporných organizačních postupů uvnitř ní je jí dosažený volební výsledek, nikoli jejich následné soudní "přehodnocování", nesvědčí-li pro to vskutku silný důvod.
V ústavní stížnosti předestřené námitky, jimiž má být dovozeno, že naopak odvolání kandidátů možné je, jsou zásadně identické s argumentací, se kterou stěžovatelé již oslovili správní soud, a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zjevné, že nevybočují z toho rozhodného kontextu, z něhož soud vycházel, na tuto argumentaci reagoval a též přiměřeně (logicky) se s ní vypořádal.
Nelze tedy dospět k úsudku (z hlediska ústavněprávního relevantnímu), že by závěry správního soudu mohly být chápány jakožto výraz excesu, jemuž chybí odůvodnění vůbec či ve významné části, resp. odůvodnění smysluplné. Stěžovatelé s nimi sice polemizují, předestírajíce názory vlastní, aniž by však přesvědčivě doložili, že jsou objektivně neudržitelné, že postrádají jakoukoli právní a logickou základnu, resp. že spočívají na "svévoli".
Podiv stěžovatelů nad tím, že kandidáti "sdružení politické strany nebo politického hnutí a nezávislých kandidátů" již tím profitují z toho, že na ně nedopadá povinnost předložení petice podle §21 odst. 4 zákona č. 491/2001 Sb., namístě není, neboť je očividným a nezpochybnitelným důsledkem zákonné úpravy, a už vůbec (tento "profit") nemá - objektivně - žádnou věcnou či logickou vazbu na hodnocení otázky jejich odvolatelnosti či nikoli. Ani z dovozované (stěžovateli překládané) formulační odlišnosti (ve vztahu k §24 odst. 2 zákona) mezi kandidátní listinou volební stranou podanou a kandidátní listinou (přímo) této volební strany, nelze zjevně nic zásadního vytěžit.
Stěžovatelé ostatně nezpochybnili zjištění krajského soudu, že odvolání vedlejších účastníků z kandidátky volební strany postrádalo účinnost již proto, že tento úkon provedl její zmocněnec, který k němu nemohl být legitimován, jelikož předtím, než jej jako takového ustanovila, místopředsedkyně politické strany Ing. P. B. svoji funkci pozbyla. Volební strana SOS pro Český Těšín přitom posouzení úkonu zmocněnce podanému v rámci správního řízení nikterak neoponovala.
To, že stěžovatelé ve volbách dne 8. 1. 2011 neuspěli, je okolností, z níž se odvíjí jen jejich aktivní legitimace k ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu, kterým jejich návrhu v řízení podle §90 s. ř. s. nebylo vyhověno, nikoli však již samotným doložením předpokladů, aby ústavní stížnost byla úspěšná. To platí i tehdy, kdyby - vskutku, jak tvrdí - se voleb zúčastnili ti, kteří se jich po právu zúčastnit neměli; bylo-li by tomu tak, šlo by "jen" o objektivní vadu volebního procesu, z níž v řízení o ústavní stížnosti mohou těžit jen tehdy (viz výše), byla-li by způsobilá průmětu do jejich subjektivních ústavně zaručených "volebních" práv, jmenovitě měla-li by potenciál dotčení (a porušení) jejich volebního práva pasivního.
Takový úsudek však založit nelze, a to ani ve vztahu k těm právům, na které stěžovatelé poukazovali. Není determinovatelné, jak a proč - se zřetelem ke kandidatuře namítaných kandidátů - byly možnosti účastnit se voleb stěžovateli a jejich volebního úspěchu sníženy, resp. jak mohlo být dotčeno jejich právo přístupu "za rovných podmínek" k voleným a jiným veřejným funkcím (čl. 21 odst. 4 Listiny), stejně jako proč právě stěžovatelé byli omezeni ve svobodné soutěži politických sil (čl. 22 Listiny). Jinak řečeno (a "nejméně"), nelze dospět k závěru, že i v případě, že by mohli mít s námitkou "nezákonné" kandidatury vedlejších účastníků úspěch, je ustavitelný potřebný úsudek o příčinné souvislosti se stěžovatelům nepříznivým volebním výsledkem, resp. že hlasy, které by nedostali vedlejší účastníci, by voliči směřovali právě k nim.
Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/11, jež se týkala rovněž voleb do zastupitelstva města Český Těšín (převážně však předchozích, konaných ve dnech 15. a 16. 10. 2010), aproboval rozhodnutí téhož správního soudu o neplatnosti hlasování, které bylo založeno na ústavněprávní neakceptovatelnosti vedení volební kampaně jednou z volebních stran a získávání hlasů "obchodně tržním způsobem", což jako způsobilé porušit "rovné podmínky" v přístupu k voleným funkcím, resp. regulérní "svobodnou soutěž politických sil" ve smyslu klíčových čl. 21 odst. 4 a čl. 22 Listiny (čl. 5 Ústavy) ostatně Ústavní soud kvalifikoval již v předchozím nálezu ze dne 18. 1. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 57/10. Je totiž logické, že podmínky procesu voleb nejsou "rovné" a politická soutěž korektní (a tím ve svých důsledcích ani "svobodná"), jestliže jeden z účastných subjektů získává použitím neústavních prostředků oproti jiným výhodu; ti, pakliže jim správní soud neposkytl ochranu, mohou proti jeho rozhodnutí brojit ústavní stížností, neboť byla dotčena i jejich práva.
Taková situace však s tou, již bylo posoudit v dané věci, srovnatelná není. Zde není tvrzena existence rušivého prvku, jenž by deformoval volební proces v jeho "celku", resp. rovnost podmínek pro zúčastněné subjekty a svobodu jejich soutěže, včetně - a jmenovitě - co do pozice stěžovatelů; co je "ve hře" je toliko okolnost určité "poruchy" uvnitř jedné volební strany, jejímž znakem jsou sporné důsledky úkonu jejího zmocněnce, směřujícího do vlastní kandidátky, a jež se stěžovatelů přímo nedotýkají. Stěžovatelům tím přístup k volbám nebyl ani odepřen ani omezen či ztížen, a to jak ohledně volebního práva aktivního (druhého stěžovatele) tak pasivního (stěžovatelů obou).
VII.
Ze samotného smyslu a účelu soudního přezkumu ve věcech voleb plyne, že je limitován ústavně vyjádřeným prvkem suverenity voličů, jakož i požadavkem ochrany ve volbách nabytého mandátu, což vyjadřuje legální i judikatorní zásada, že ku prohlášení neplatnosti volby kandidáta (kandidátů) lze přistoupit jen v případech závažného porušení volebního zákona, jež bylo způsobilé výsledek volby reálně ovlivnit.
Podobně nelze - ve sledovaných specifických souvislostech - pominout, že důsledky odvolání kandidátů zmocněncem volební strany podle §24 odst. 2 zákona č. 491/2001 Sb. jsou jinak obtížně reparovatelné, neboť výkon pasivního volebního práva těmito kandidáty (např. v "náhradním" právním rámci sdružení nezávislých kandidátů) je nerealizovatelný již vzhledem k časovým omezením fází volebního procesu. Měly by tudíž nastat jen tehdy, není-li o účincích takového odvolání pochyb.
VIII.
Na tomto základě a shrnutím řečeného je namístě úsudek, že námitky stěžovatelů efektivně ústavněprávní roviny nedosahují, a důvod k zásahu Ústavního soudu do prostoru správního soudnictví dán není; jinak řečeno, stěžovatelům se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu plénum usnesením odmítlo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2011
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu