ECLI:CZ:US:2012:1.US.1021.12.1
sp. zn. I. ÚS 1021/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., proti rozhodnutí Nejvyššího soudu "rozhodnutí 28 Cdo 3386/11" spojené s návrhem na zrušení části zákona, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. 3. 2012 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatele, jež bylo posouzeno jako ústavní stížnost. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí. K ústavní stížnosti rovněž připojil "návrh na zrušení několika úseků hlavy třetí části čtvrté občanského soudního řádu". Stížnost evidentně sepsal sám (pomocí počítače). Do svého podání za text: "zastoupen ČAK určeným advokátem:" dopsal pak vlastnoručně: "neurčen".
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným projednáním ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady zahájení řízení o ústavní stížnosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že tomu tak není, neboť stěžovatelovo podání nebylo do dnešního dne relevantně doplněno. Uvedené podání tedy nesplňuje zákonem stanovené náležitosti ústavní stížnosti. Stěžovatel není mimo jiné zastoupen advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud lustrací podání k Ústavnímu soudu zjistil, že stěžovatel podal Ústavnímu soudu řadu návrhů; velmi často nebyl advokátem zastoupen. Stěžovatel byl přitom v již projednaných věcech mnohokrát vyzýván k odstranění uvedené vady a byla mu prodlužována lhůta k odstranění vad (srovnej např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 291/09 ze dne 22. června 2009).
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
Jak je z výše uvedeného patrné, stěžovatel byl opakovaně obeznámen s podmínkou povinného advokátního zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Bylo tedy v jeho vlastním zájmu, aby jeho další podání již tuto vadu neobsahovala.
Ústavní soud dovozuje, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo konkrétnímu stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v předchozích identických případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté poučení bylo objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli informaci, že se na Ústavní soud nelze obrátit jinak, než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvávání na požadavku vždy nového a totožného poučování postupem neefektivním a formalistickým. Ústavní soud k tomu závěru dospěl opakovaně a jeho rozhodovací praxe je v tomto směru ustálená (srovnej např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2387/08 ze dne 22. října 2008).
Proto byla ústavní stížnost odmítnuta, aniž by byl stěžovatel vyzýván k odstranění jejich vad.
Za tohoto stavu se Ústavní soud nemohl zabývat ani návrhem stěžovatele na zrušení právního přepisu; tento návrh je akcesorický k ústavní stížnosti a může být věcně projednán jen tehdy, je-li věcně projednána i ústavní stížnost.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) a návrh s ní spojený podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2012
Vojen Güttler
soudce zpravodaj