ECLI:CZ:US:2012:1.US.1129.12.1
sp. zn. I. ÚS 1129/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. H., zast. Mgr. Zuzanou Kundratovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 247/178, Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8.4.2009, č.j. 19 Co 67/2009-51, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1.4.2008, č.j. 13 Nc 24159/2006-36, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), neboť má zato, že jimi, jakož i usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2012, č.j. 20 do 565/2011-93, byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, a to právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na ukládání povinností jen na základě zákona a v jeho mezích dle čl. 4 odst. 1 Listiny. Tvrzená porušení odůvodnil v popisu průběhu exekučního řízení vedeném vůči němu a v rozhodování o jeho návrhu na zastavení řízení. Konkrétně uvedl, že v nalézacím řízení bylo rozhodováno o úhradě dluhu mezi ním a Českou spořitelnou, a.s., vzniklého na základě smlouvy o úvěru. V této smlouvě byly sjednány splátky (poslední splátka byla splatná 31.5.1997) a oprávnění věřitele požadovat okamžité splacení po předchozí výpovědi (věřitel dal výpověď až v době, kdy byly splatné všechny splátky úvěru). V exekučním řízení vznesl stěžovatel námitku promlčení a navrhl zastavení exekuce, soud I. stupně jeho návrh zamítl s tím, že podle §408 odst. 1 obch. zákoníku se právo oprávněného na nařízení exekuce promlčuje v desetileté lhůtě počínající od vykonatelnosti rozsudku, k odvolání stěžovatele odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, nicméně s tím, že desetiletá lhůtě počíná běžet od uplynutí výpovědní lhůty, neboť v nalézacím řízení bylo rozhodováno o nároku vyplývajícím z výpovědi smlouvy, následné dovolání bylo odmítnuto, protože Nejvyšší soud ho neshledal přípustným, přitom se námitkou nesprávného právního posouzení počátku běhu promlčecí doby nezabýval. Podle stěžovatele byl počátek běhu promlčecí doby soudem I. stupně i odvolacím soudem řešen v rozporu s hmotným právem. Svoje tvrzení odůvodňuje argumenty vycházejícími z dikce příslušných ustanovení obch. zákoníku, obč. zákoníku, odkazuje na judikaturu a četnou odbornou literaturu; přitom jde o interpretaci a aplikaci §408 odst. 1 obch. zákoníku, v němž není - podle stěžovatele - stanovena nějaká další desetiletá promlčecí doba, ale pouze omezení běžící (základní čtyřleté, ev. prodloužené) promlčecí doby. Stěžovatel namítá, že právní posouzení provedené v rozporu s hmotným právem a v rozporu s provedeným dokazováním (včetně postupu dovolacího soudu, který se částí jeho námitky vůbec nezabýval) zasáhlo do jeho práva na spravedlivý proces a ve svém důsledku tak zasáhlo jeho vlastnické právo, přičemž tento zásah hodnotí jako značně intenzivní. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 odst. 1 Ústavy:
Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Čl. 4 odst. 1 Listiny:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že usnesením obvodního soudu ze dne 31.3.2006, č.j. 13 Nc 24159/2006-13, byla podle vykonatelného rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze nařízena exekuce na majetek stěžovatele. Ten se domáhal zastavení exekuce s tím, že pohledávka oprávněného je promlčena. Soud vzal za prokázané, že exekuční titul se stal vykonatelným dnem 14.6.2001, návrh na nařízení exekuce byl podán dne 2.2.2006, z čehož dovodil (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 20 Cdo 1595/2002 uveřejněném pod Rc 13/2006), že právo oprávněného na nařízení exekuce se mohlo promlčet uplynutím doby deseti let ode dne, kdy mělo být podle rozsudku plněno, proto návrh na zastavení exekuce zamítl. Proti usnesení podal stěžovatel odvolání s námitkou nesprávného právního posouzení věci, městský soud dospěl k závěru, že není důvodné. Městský soud se neztotožnil s právním hodnocením, které provedl obvodní soud, sám považoval za počátek běhu promlčecí doby den následující po uplynutí výpovědní lhůty, přičemž ani v tomto případě neuplynula desetiletá promlčecí lhůty do podání návrhu na nařízení exekuce. Dále městský soud připomenul, že v exekučním řízení se nelze od exekučního titulu odchylovat, soud z něj vychází, přitom jeho věcnou správnost nepřezkoumává, proto nelze zohledňovat námitky povinného (ohledně promlčení jednotlivých splátek, o nemožnosti dát platně výpověď), neboť jde o obranu, která směřuje do věcné správnosti exekučního titulu a která mohla být uplatněna v nalézacím řízení. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel tzv. nenárokové dovolání s tvrzením o nesprávném právním posouzení, a to v rozporu s hmotným právem, když pro závazkové vztahy stanoví obch. zákoník čtyřletou promlčecí dobu a neurčuje, že by se měla vztahovat jen k nalézacímu řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31.1.2012, č.j. 20 Cdo 565/2011-93, dovolání jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění výslovně uvedl, že: "Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3234/2008, dospěl k závěru, že bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu §408 odst. 1 obch. zák. za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003). Řízení o výkon rozhodnutí (vydaného v nalézacím řízení), přiznávajícího určité právo, tak musí být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy doba počala běžet poprvé, v určitých případech prodloužené podle §408 odst. 2 obch. zák. o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007). Je-li v souzené věci vymáhána pohledávka z obchodně právního vztahu, jak vyplývá z rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2000, č. j. 26 Cm 318/99-52, rozhodl odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, posoudil-li běh promlčecí lhůty dle §408 odst. 1 obch. zák."
III.
Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv na spravedlivý proces, na ochranu vlastnictví, na ukládání povinností jen na základě zákona a v jeho mezích, a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v otázce promlčení soudem přiznaného nároku. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlují, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí (zejména na usnesení městského soudu, pokud jde o zdůvodnění počátku běhu promlčecí doby a vysvětlení podstaty povinnosti stěžovatele podle exekučního titulu) odkazuje. K tomu Ústavní soud jen jako obiter dictum dodává, že již v době podání návrhu na zastavení exekuce stěžovatelem (zastoupeným kvalifikovaným právním zástupcem) byly odborné veřejnosti známé závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2003, sp.zn. 20 Cdo 1595/2002, publikované též ve Sbírce soudních rozhodnutí na počátku roku 2006, tudíž stěžovatelův právní zástupce mohl a měl předpokládat výsledek rozhodnutí o jeho návrhu. Z právě uvedeného pramení, že v rozhodnutí obecných soudů o věci samé žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2012
Vojen Güttler
předseda senátu