ECLI:CZ:US:2012:1.US.1153.11.1
sp. zn. I. ÚS 1153/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. V. P., advokáta, zastoupeného JUDr. Věrou Neradovou, advokátkou se sídlem Francouzská 4, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 67 Tmo 2/2011, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 18. dubna 2011 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel brojil proti v záhlaví uvedenému usnesení, jímž mu nebyla přiznána odměna ve výši stanovené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. 26 Tm 9/2008. Stěžovatel dále spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že napadené usnesení Městského soudu v Praze vykazuje prvky libovůle státní moci, porušuje právo na spravedlivý proces a legitimní očekávání na nabytí určitého majetku (odměny advokáta). Obecný soud měl totiž nesprávně posoudit podání odsouzeného jako stížnost do usnesení, jímž byla nalézacím soudem stěžovateli přiznána odměna za obhajobu, soud přezkoumával správnost účtování úkonů právní pomoci poskytnutých stěžovatelem z hlediska jejich kvality a účelnosti a nikoliv pouze z hlediska správnosti účtování těchto úkonů, jak je k tomu jedině oprávněn dle ustanovení §151 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Důvod pro snížení odměny stěžovatele ze strany stížnostního soudu spočíval v tom, že se stěžovatel účastnil množství úkonů (výslechů svědků a rekognic), které neměly s trestnou činností mladistvého Jiřího F. (jedná se o pseudonym) nejmenší souvislost. Obhájcova účast byla podle názoru soudu toliko formální a nemohla přispět k řádnému a účinnému vedení obhajoby, což mělo být stěžovateli zřejmé již z usnesení o zahájení trestního řízení. Proti tomu stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že skutečnost, že se jakožto obhájce účastnil i úkonů, které byly shledány ve výsledku za úkony s trestnou činností odsouzeného nesouvisející, nemohl před jejich provedením tušit, neboť obviněný byl stíhán za trestnou činnost spáchanou ve spolupachatelství, kdy přesné rozdělení rolí spolupachatelů a obsah jejich trestné činnosti šlo s určitostí poznat až po skončení přípravného řízení. Stěžovatel dále namítal, že se jako ustanovený obhájce nemůže a nesmí spoléhat na tvrzení vyšetřujícího orgánu, že plánovaný úkon trestního řízení nebude mít souvislost s jeho klientem. Tímto přístupem obhájce by mohl být obviněný nevratně poškozen a obhájce by mohl být dokonce kárně stíhán za své pochybení při poskytování obhajoby. Stěžovatel zdůraznil, že se účastnil všech úkonů trestního řízení právě proto, že nebyl obviněným Jiřím F. informován o jeho přání, aby se úkonů v přípravném řízení v celém rozsahu nebo v nějaké části nezúčastnil. Proto bylo jeho povinností se všech úkonů účastnit. Posuzováním obsahu stěžovatelem uskutečněných úkonů v rámci obhajoby, hodnocením jejich kvality a důvodnosti Městský soud v Praze překročil rozsah svých zákonných oprávnění a tím zasáhl do stěžovatelových základních práv dle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a do jeho "práva legitimního očekávání" dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
3. Ústavní soud vzhledem k tvrzením uvedeným v návrhu, jakož i k přiloženým rozhodnutím obecných soudů, proti nimž ústavní stížnost směřovala, vycházel z listin, které stěžovatel poskytl, z podkladů a rozhodnutí, které v předcházejícím řízení Ústavní soud již učinil, přičemž neshledal za nezbytné vyžádat si celý soudní spis.
4. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
III.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím jádrem je nesouhlas stěžovatele s hodnocením účelnosti jeho aktivit v rámci poskytování úkonů právní služby při obhajobě obviněného.
6. Předně je třeba konstatovat, že stěžovatel proti obdobnému rozhodnutí Městského soudu v Praze již ústavní stížností brojil. Nálezem sp. zn. I. ÚS 2025/10 bylo jeho návrhu vyhověno a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. 67 Tmo 15/2010 bylo zrušeno s tím, že Ústavní soud zavázal Městský soud v Praze především k zaslání stížnosti odsouzeného Jiřího F. stěžovateli, aby mu byla dána možnost seznámit se s obsahem odvolání odsouzeného a realizovat svá procesní práva; v dalším řízení pak měl Městský soud v Praze postupovat tak, aby rozhodnutím dle ustanovení §151 odst. 2 a 3 tr. ř. nedošlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na "legitimní očekávání" stěžovatele, resp. obecný soud měl nejprve zkoumat, zda Policie ČR tím, že vyrozumívala stěžovatele o konaných výsleších svědků, fotorekognicích či výslechu spoluobviněného, nevzbudila u stěžovatele oprávněné očekávání, že se mohou tyto vyšetřovací úkony týkat i jeho mandanta v tom smyslu, že se jedná o vyšetřovací úkony, jejichž výsledek by mohl být použit jako důkaz v řízení proti mandantu stěžovatele. Stížnostní soud měl pečlivě zvážit, zda následné finanční sankcionování stěžovatele z důvodu, že jeho účast na vyšetřovacích úkonech byla podle jeho názoru toliko formální, je vzhledem k popsanému postupu orgánu státu adekvátní, dále se měl též náležitě vypořádat s námitkou stěžovatele, opírající se o judikaturu obecných soudů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 1991 sp. zn. 6 To 11/91 či rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 2000 sp. zn. 3 Torz 1/2000), podle níž soudy nemají za úkol hodnotit, resp. přezkoumávat kvalitu poskytnuté právní pomoci. Stížnostní soud měl také zvážit implikace, které dovozuje ze skutkového zjištění, že stěžovatel neměl od obviněného či jeho rodičů pokyn (ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), aby se vyšetřovacích úkonů, nesouvisejících s věcí, zúčastnil.
7. Jakkoli Městský soud v Praze rozhodl o odvolání odsouzeného meritorně stejně, jako v případě již zrušeného usnesení, Ústavní soud konstatuje, že byl naplněn jeho závazný právní názor.
8. Obecný soud vysvětlil, že přezkoumával kvantitu, nikoli kvalitu, poskytnuté právní služby; stran účasti stěžovatele na výsleších svědků, fotorekognicích či výslechu spoluobviněného by byl ochoten připustit účelnost právní služby spočívající v přítomnosti právního zástupce obviněného Jiřío F. na jednotlivých úkonech, a náhradu i za tyto úkony právní služby by byl přiznal, avšak jen tehdy, stalo-li by se tak ve shodě s pokynem obviněného. Městský soud v Praze zdůraznil, že obhajoba v přípravném řízení byla vedena zcela bez součinnosti obviněného a vzhledem k tomu, že to je pak obžalovaný, resp. odsouzený, kdo musí státu nahradit náklady na odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci, měl si obhájce jeho souhlas vyžádat. Takovým závěrům obecného soudu, kterými jednak vyhodnotil jedinečné skutkové okolnosti případu, ale vyslovil i svůj ústavně souladný názor na nutnost zachování co největší šíře poskytování právní služby ustanoveným obhájcem, je-li k tomu zároveň dán obviněným pokyn / souhlas, není co vytknout. Jestliže si obhájce (stěžovatel) takový souhlas nevyžádal, pak byl soud ve smyslu ustanovení §151 odst. 2 a 3 ve spojení s ustanovením §41 odst. 1 tr. ř. oprávněn zkoumat a rozhodnout, zda si obhájce při hájení zájmů obviněného počínal účelně; úvahy obecného soudu pak nalezly odraz ve výrocích napadeného usnesení, jež byly pak v odůvodnění náležitě podepřeny.
9. Vyjádřil-li Ústavní soud, že stěžovatel byl oprávněn z "legitimního očekávání", pak se toto oprávnění mohlo odvíjet jen ve vztahu k náhradě za účelný postup obhajoby, anebo k takovému způsobu vedení obhajoby, který by byl kryt součinností obviněného. Legitimnímu očekávání ve vztahu k ochraně majetku stěžovatele (jeho budoucí, dosud nepřiznané odměny) mohly soudy (a jistě by tak učinily) poskytnout ochranu až poté, co by byly naplněny předpoklady jeho vzniku, jak shora uvedeno.
10. Ústavní soud poměřil, zda Městským soudem v Praze podaný výklad rozhodných ustanovení trestního řádu je předvídatelný a rozumný, zda koresponduje fixovaným závěrům soudní praxe, nebo není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a došel při tom k závěru, že proces vyúsťující v napadené usnesení byl veden způsobem, který zajistil možnost spravedlivého výsledku.
IV.
11. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
12. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu