ECLI:CZ:US:2012:1.US.1188.12.1
sp. zn. I. ÚS 1188/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti společnosti Turon s. r. o., se sídlem v Brně, Hlinky 133/64, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2012, čj. 72 C 920/2011-13, ze dne 10. 1. 2012, čj. 72 C 816/2011-10, ze dne 10. 1. 2012, čj. 72 C 880/2011-10, ze dne 10. 1. 2012, čj. 926/2011-10, ze dne 10. 1. 2012, čj. 72 C 802/2011-6, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 72 C 886/2011, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 768/2011, ze dne 28. 2. 2012, čj. 72 C 873/2011-8, ze dne 31. 1. 2012, čj. 72 C 929/2011-7, ze dne 14. 2. 2012, čj. 72 C 919/2011-8, ze dne 14. 2. 2012, čj. 72 C 762/2011-11, ze dne 24. 1. 2012, čj. 72 C 832/2011-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v záhlaví označenými rozsudky vždy vyhověl stěžovateli a uložil žalovaným povinnosti zaplatit částku 1022 Kč s příslušenstvím. Náhradu nákladů řízení buď uložil žalovaným ve snížené výši (s ohledem na množství obsahově stejných žalob stanovil soud odměnu za zastupování podle advokátního tarifu), nebo ji nepřiznal s poukazem na §150 o. s. ř. (sociální důvody na straně žalovaných) vůbec.
Stěžovatel se petitem ústavní stížnosti domáhá zrušení celých v záhlaví tohoto usnesení označených rozsudků soudu I. stupně. Z textu ústavní stížnosti je však patrné, že nebrojí proti vyhovujícím výrokům ve věci samé, ale pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel tvrdí, že těmito výroky byla porušena jeho práva garantovaná čl. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Věcně stěžovatel nesouhlasí s tím, že soud I. stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z advokátního tarifu, a nikoliv z vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Proti rozhodnutím, kdy stěžovateli nebyla přiznána náhrada nákladů řízení vůbec, stěžovatel namítá, že §150 o. s. ř. sice takový postup připouští, avšak nelze stěžovatele, který postupoval dle právních předpisů a uplatnil svou žalobu na soudu, zatížit nad obvyklou míru tím, že mu není přiznán ani soudní poplatek.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud připomíná, že obdobnou ústavní stížností stěžovatele se zabýval kupř. ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1045/12, v níž ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 4. 4. 2012. Na závěrech vyslovených v tomto usnesení, jež jsou stěžovateli dobře známy, nemá Ústavní soud co měnit a v podrobnostech na ně odkazuje. Ústavní soud pouze dodává, že §151 odst. 2 o. s. ř. umožňuje soudu, aby při rozhodování o náhradě nákladů řízení stanovil výši odměny za zastupování nikoliv podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ale - pokud to odůvodňují okolnosti případu - podle advokátního tarifu. Využil-li obecný soud této možnosti, a to s poukazem na množství obsahově stejných žalob podaných advokátem stěžovatele, nelze v tom spatřovat žádné porušení ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatele. Obdobně to platí i o postupu podle §150 o. s. ř., tedy o rozhodnutích, kterými nebyla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele; ostatně sám stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že postup podle §150 o. s. ř. je zákonnou možností, kterou má soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení k dispozici. Jsou-li důvody zvláštního zřetele hodné dány, nemusí soud přiznat náhradu nákladu řízení zcela (viz výslovné znění §150 o. s. ř.), tj. včetně žalobcem zaplaceného soudního poplatku, jak se také stalo v některých rozhodnutích napadených stěžovatelem.
Na základě shora uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu