ECLI:CZ:US:2012:1.US.1235.12.1
sp. zn. I. ÚS 1235/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Mgr. V. U. a Ing. J. U., oba zast. Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem, sídlem Na Kozačce 7/1289, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20.12.2011, č.j. 1 Co 240/2011-117, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.3.2011, č.j. 31 C 209/2010, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé napadli ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a požadovali jejich zrušení. K věci uvedli, že městský soud svým rozsudkem zamítl jejich žalobu, kterou se domáhali finančního zadostiučinění podle §13 obč. zákoníku, vrchní soud následně tento rozsudek potvrdil. Jsou přesvědčeni, že těmito rozsudky bylo zasaženo do jejich práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a právo uvedené v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Připomenuli, že soud I. stupně v odůvodnění rozsudku konstatoval, že odstraňování vad v bytě nemůže být neoprávněným zásahem, neboť k této činnosti byl žalovanému dán ze strany stěžovatelů souhlas a zároveň touto činností žalovaný plnil svou zákonnou povinnost; za tohoto stavu nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatelů, pokud při těchto opravách nedocházelo k excesům ze strany žalovaného. Podle soudu není jejich požadavek na poskytnutí finančního zadostiučinění důvodný též s ohledem na skutečnost, že se nejednalo o takový zásah, který by z hlediska objektivního odpovídal snížení důstojnosti či vážnosti člověka ve značné míře či jiném obdobnému následku, a též s ohledem na otálení stěžovatelů, neboť podali žalobu až po dvou letech, kdy mělo k zásahu do jejich osobnostních práv dojít. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu I. stupně, podle kterého je souhlas stěžovatelky s odstraněním vad okolností vylučující neoprávněnost zásahu, jíž odpovídá povinnost žalovaného vady odstranit, a to způsobem přiměřeným a odpovídajícím.
V další části návrhu polemizovali s významem souhlasu stěžovatelky s odstraněním vad a vyjádřili přesvědčení, že tento souhlas, resp. výkon zákonné povinnosti vadu odstranit, nemůže být okolností vylučující protiprávnost. Také formulovali nesouhlas se závěry soudů, že do jejich osobnostních práv by bylo zasaženo pouze v případě, kdyby došlo ze strany pracovníků žalovaného např. ke špehování, protože již samotnou skutečnost, že tito pracovníci pracovali na terase obklopující všechna okna bytu stěžovatelů, a tedy v podstatě mohli vidět vše, co se v bytě děje, by pociťovala jako zásah do osobnostních každá osoba. Vysvětlili, proč učinili předmětem sporu pouze zásah do jejich osobnostních práv s pojený s opravami z roku 2008-2009, nikoliv s opravami za dobu dřívější, akcentovali, že jde o opakovanou opravu, tudíž morální satisfakce nemůže splnit svou funkci (informovali, že byla uzavřena dohoda o narovnání, na jejímž základě jim byla poskytnuta finanční kompenzace, avšak po jejím uzavření vyšlo najevo, že bude třeba provést opravy další) a zdůvodnili časový odstup mezi ukončením zásahu do osobnostních práv a podáním žaloby. Stěžovatelé jsou si vědomi neobvyklosti způsobu ochrany osobnosti v souvislosti s odstraňováním vad osobou, která je za tyto vady odpovědná, je to však podle nich jediná možnost, jak se mohou domoci ochrany práv na respektování obydlí a na ochranu svého soukromí.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 10 odst. 2 Listiny:
Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
Čl. 8 odst. Úmluvy:
1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se vůči žalované (společnosti Skanska, a.s.) domáhali u městského soudu ochrany osobnosti. V žalobě tvrdili, že druhý stěžovatel uzavřel s právní předchůdkyní žalované v roce 1999 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej konkrétní bytové jednotky, její ideální polovinu v roce 2011 daroval první stěžovatelce. V kupní smlouvě byla sjednána záruka na vady, v záruční době se vyskytly vady, první stěžovatelka je reklamovala a předchůdkyně žalované je odstranila. Po opětovném výskytu vad a dalším odstranění byla mezi spoluvlastníky bytu a žalovanou uzavřena v roce 2004 dohoda o narovnání, na jejímž základě žalovaná poskytla stěžovatelům kompenzaci ve výši 200 000,- Kč a novou záruku v trvání 36 měsíců. Ještě v roce 2004 se vyskytly vady, stěžovatelé je vytkli, avšak žalovaná s jejich odstraňováním započala až koncem roku 2008. V průběhu odstraňování vad byli vlastníci omezeni v užívání bytu, jejich osobnostní práva byla narušena, protože stěžovatelé trpěli hlukem, nedostatkem denního světa a ztrátou soukromí, neboť pracovníci žalované pracovali na terase přiléhající k bytu a mohli tak vidět vše, co se v bytě děje. Každý ze stěžovatelů požadoval na náhradě nemajetkové újmy částku 60 000,- Kč. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tvrzením, že k zásahu do osobnostních práv stěžovatelů nedošlo. Zdůraznila, že první stěžovatelka zvolila odstranění vad formou provedených stavebních úprav, její svolení je okolností vylučující protiprávnost a bylo na stěžovatelích, aby zvolili adekvátní opatření, jež zabrání možnosti sledování, co se v bytě děje. Městský soud neprovedl žádné důkazy, protože již na základě samotných žalobních tvrzení učinil závěr o nedůvodnosti žaloby, protože i kdyby byla veškerá žalobní tvrzení prokázána, nebylo by možnost žalobě vyhovět. Soud provedl analýzu předpokladů úspěšného uplatnění práva na ochranu osobnosti ve smyslu §11 a násl. obč. zákoníku, připomenul, že o neoprávněný zásah nejde tam, kde dotčená fyzická osoba k zásahu svolila nebo k případnému zásahu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva, popř. plnění zákonné povinnosti, a že nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích vzniká jen tehdy, pokud se jiná forma zadostiučinění nejeví postačující. K předmětné věci uvedl, že první stěžovatelka podle §622 odst. 1 obč. zákoníku žádala odstranění vad vyskytnuvších se v roce 2004, čímž dala zároveň k jejich odstranění svolení. Právu na odstranění vad odpovídá povinnost žalované vytknuté vady odstranit, přičemž výkon této povinnost nemůže být zároveň zásahem do osobnostních práv toho, v jehož prospěch je povinnost vykonávaná. Při odstraňování vad nedocházelo k excesům, není tvrzeno, že by stěžovatelé byli přímo pozorováni (špehováni) dělníky, či že by se dělníci chovali jiným konkrétním nevhodným způsobem zasahujícím do soukromí či důstojnosti stěžovatelů. Tvrzené omezení, tj. temno v bytě po dobu dvou měsíců a obava z toho, zda je nesleduje některý z dělníků pracujících na terase, vyhodnotil soud jako nepříjemné, avšak objektivně nezpůsobilé narušit či ohrozit osobnostní práva stěžovatelů. Obava, že by některý z dělníků mohl přijít a přes okno stěžovatele sledovat (aniž by k takové události kdy došlo), mohla stěžovatele subjektivně tížit, avšak z hlediska objektivního tato obava zásah do osobnostních práv nepředstavuje. Nepohodlí spojené s nedostatkem světla po dobu dvou měsíců není zásahem do osobnostních práv. Městský soud je přesvědčen, že stěžovateli popsané těžkosti nemohou znamenat pro ně takový zásah, který by z objektivního hlediska odpovídal snížení důstojnosti a vážnosti člověka ve značné míře či jinému obdobnému následku. Požadavek na peněžní odškodnění považuje za nepatřičný v každém případě, připomněl, že nárok uplatnili stěžovatelé teprve až cca dva roky poté, kdy skončila prvá fáze odstraňování vad, tj. fáze, která měla primárně neoprávněná zásah do osobnostních práv stěžovatelů způsobit; toto otálení nasvědčuje tomu, že jednání žalované nedosahovalo ani zdaleka takové závažnosti, aby jím bylo možno vyvolat tvrzenou závažnou újmu. Ze všech uvedených důvodů městský soud žalobu zamítl. Prvostupňový rozsudek napadli stěžovatelé odvoláním, vrchní soud dospěl k závěru, že není důvodné. V odůvodnění objasnil předpoklady odpovědnosti podle §13 obč. zákoníku (s odkazem na konkrétní rozsudek Nejvyššího soudu) a konstatoval, že soud I. stupně z formulovaných zásad vycházel a odvolací soud sdílí jeho skutkové i právní závěry. Akcentoval, že souhlas první stěžovatelky s odstraněním vad je okolností vylučují neoprávněnost zásahu, tvrzení o případném excesu žaloba neobsahuje, ani eventuální pohyb pracovníků žalované jednou za týden či čtrnáct dní nelze považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatelů (přitom ani toto tvrzení stěžovatelů nepovažoval vzhledem ke koncentraci řízení za přípustné, neboť ho neuvedli v žalobě, ale až v odvolání); z tohoto pohledu nepovažoval za potřebné zabývat se vysvětlením stěžovatelů o důvodech, pro které žalobu podali až s časovým odstupem.
III.
Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základního práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v záležitosti naplnění předpokladů pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Tím stěžovatelé staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, a důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud, na tato rozhodnutí odkazuje. Nad rámec těchto závěrů považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že primárními prostředky ochrany osobnostní sféry fyzické osoby jsou požadavky na upuštění od neoprávněného zásahu, na odstranění trvajících následků neoprávněného zásahu a na přiměřené zadostiučinění ve formě morální satisfakce; teprve v odůvodněných případech je možno požadovat náhradu nemajetkové újmy v penězích. Tuto konstrukci obecné soudy respektovaly (srov. odůvodnění rozsudku městského soudu na str. 3, 5. odstavec), a pokud žalobu na poskytnutí finančního zadostiučinění zamítly, protože nepovažovaly výkon povinnosti odstranit vady (nedošlo-li k excesu) za neoprávněný zásah do osobnostních práv, nemohlo dojít k porušení základních práv a svobod.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2012
Vojen Güttler
předseda senátu