ECLI:CZ:US:2012:1.US.1293.12.1
sp. zn. I. ÚS 1293/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, o ústavní stížnosti stěžovatele GEOSAN GROUP a. s., se sídlem U Nemocnice 430, Kolín, zastoupené Dr. Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem se sídlem Na Rybníčku 1329/5, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 11. 2011, č. j. 33 EXE 4077/2011-44, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, č. j. 28 Co 563/2011-256, za účasti Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2012 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce zaručené článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Okresního soudu v Kolíně.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soudce Okresního soudu v Kolíně rozhodující v rámci soudního oddělení, které dle rozvrhu práce uvedeného soudu vůbec neexistuje, nařídil exekuci na majetek stěžovatele a jejím provedením pověřil Mgr. Jozefa Višvádera, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha-západ. V současnosti panuje závažné podezření, že Mgr. Višváder zpronevěřil částku ve výši 80.269.144,- Kč složenou stěžovatelem coby jistotu ve smyslu ustanovení §54 odst. 5 exekučního řádu na jeho účet v rámci exekuce nařízené napadeným usnesením Okresního soudu v Kolíně. Mgr. Višváder se nato pokusil uprchnout do zahraničí, avšak dne 24. března 2012 byl zadržen rumunskou policií při pokusu překročit hranice na Ukrajinu. Osud stěžovatelem složených peněžních prostředků je však dosud neznámý.
Stěžovatel namítá, že jakkoli z rozvrhu práce Okresního soudu v Kolíně vyplývá, že exekuční věci rozhoduje u tohoto soudu pouze oddělení 9 EXE, existují tři další v rozvrhu práce neuvedená exekuční oddělení, a to 33 EXE (vyšší soudní úředník Lubomír Němeček), 36 EXE (vyšší soudní úřednice Irena Štefflová) a 38 EXE (vyšší soudní úřednice Michaela Suchánková). Vzhledem ke skutečnosti, že tato další exekuční oddělení nejsou v rozvrhu práce uvedena, není zřejmé, podle jakých pravidel byla exekuční věc stěžovatele přidělena právě oddělení 33 EXE. Přitom základním atributem práva na zákonného soudce je stanovení pravidla pro výběr konkrétních osob soudců, kteří budou projednávat a rozhodovat konkrétní věc. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na zákonného soudce ve skutečnosti, že rozvrh práce Okresního soudu v Kolíně taková pravidla pro fungování jeho tří soudních oddělení rozhodujících v exekučních věcech postrádá. Konkrétně ve stěžovatelově exekuční věci rozhodoval senát č. 33 EXE, o němž se rozvrh práce soudu prvního stupně nezmiňuje, a soudce tohoto senátu tudíž nebyl dle stěžovatele zákonným soudcem; neboť v rámci soudního oddělení č. 33 EXE byla věc přidělena vyššímu soudnímu úředníkovi, kterému ji soudce JUDr. Oliva, předseda jiného soudního oddělení, a to oddělení č. 9 EXE, na základě podání stěžovatele namítajícího nedostatek věcné příslušnosti soudu prvního stupně, odebral a namísto něj o ní sám rozhodl, což zákon neumožňuje. Nejednalo se totiž o věc, na níž lze aplikovat §8 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZVÚS"), neboť se jednalo o zcela standardní záležitost. Stěžovatel tvrdí, že soudce JUDr. Oliva jednal nezákonným způsobem, neboť porušil řadu zcela jednoznačných příkazů obsažených v procesních předpisech. Stěžovatel se domnívá, že zákony nerespektující jednání JUDr. Olivy by samo o sobě postačovalo ke konstatování porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel také považuje za nepřijatelné závěry odvolacího soudu, který svým rozhodnutím vyňal vyšší soudní úředníky z dosahu zásady zákonného soudce. Stěžovatel má za to, že vyšší soudní úředníci, kteří jsou při výkonu své rozhodovací činnosti na soudcích nezávislí, neboť se řídí pouze zákonem a jinými právními předpisy (§3 odst. 1 ZVSÚ), tak nahrazují soudce, a proto i jejich činnost musí podléhat zásadě zákonného soudce. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10, ve kterém soud vztáhl zásadu zákonného soudce na přísedící, a to pouze na základě skutečnosti, že přísedící musí splňovat v zásadě stejné podmínky jako soudce a při rozhodování mají také stejné postavení.
Ze stěžovatelem přiložených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 11. 2011, č. j. 33 EXE 4077/2011-44, byla nařízena na majetek stěžovatele exekuce pro částku 74.557.641,29 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel napadl toto usnesení odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, č. j. 28 Co 563/2011-256, odmítnuto. Stěžovatel mimo jiné přiložil k ústavní stížnosti také usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 24. 3. 2012, č. j. KRPA-36682-36/TČ-2012-000092, kterým bylo zahájeno podle §106 odst. 1 trestního řádu trestní stíhání Mgr. Jozefa Višvádera, soudního exekutora.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu a §8 ZVÚS, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád a §8 ZVÚS, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu a §8 ZVÚS ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Krajský soud v Praze v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí nepřisvědčil námitce stěžovatele, že je v rozporu se zákonem, je-li u soudu prvního stupně zřízeno pouze jedno soudní oddělení, jemuž je agenda výkonu rozhodnutí či exekucí svěřena. V nyní projednávané věci je přitom dle odvolacího soudu z rozvrhu práce zřejmé, že vyšší soudní úředníci Lubomír Němeček, Irena Štefflová a Michaela Suchánková byli zařazeni v exekuční agendě do jediného soudního oddělení, a to soudního oddělení JUDr. Arnošta Olivy. Jestliže byla projednávaná věc zapsána pod spisovou značku 33 EXE, napadla do soudního oddělení soudce JUDr. Arnošta Olivy, tedy do jediného soudního oddělení pověřeného agendou exekuční. Odvolací soud přitom se stěžovatelem souhlasí v tom, že by bylo vhodnější a pro účastníky přehlednější, kdyby označení rejstříků, pod nimiž se projednává exekuční agenda a jejich přiřazení k jednotlivým vyšším soudním úředníkům, stejně jako uvedení jednotlivých rejstříků přímo u soudního oddělení soudce, jemuž byla exekuční agenda svěřena, bylo jednoznačně uvedeno v rozvrhu práce. To však podle odvolacího soudu nic nemění na skutečnosti, že v rámci soudního oddělení soudce JUDr. Olivy byly spisy zapisovány do čtyř rejstříků, tří pro každého z vyšších soudních úředníků, zařazených do tohoto soudního oddělení, a jednoho pro soudce ve věcech, v nichž vyšší soudní úředníci nemohou o návrhu na nařízení podle ZVSÚ rozhodnout. Jestliže přitom věc napadne do soudního oddělení určitého soudce a k vyřízení ji dostane do soudního oddělení zařazený vyšší soudní úředník, je pouze na uvážení soudce daného soudního oddělení, zda mu věc, považuje ji za právně nebo skutkově složitou, odejme a sám rozhodne.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Krajského soudu v Praze je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nelze z pozice ústavnosti ničeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obecných soudů obou stupňů, které se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti.
Podle §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), platí, že v rozvrhu práce soudu se zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních (odst. 1) a dále stanoví okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu (odst. 2).
Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu v tom, že rozvrh práce nebyl u jmenovaného soudu vypracován dostatečně přehledně, což ostatně konstatoval i odvolací soud. Na druhou stranu je z rozvrhu práce (str. 7) zřejmé, že soudce JUDr. Arnošt Oliva je jediným soudcem Okresního soudu v Kolíně, který "vyřizuje nápad agendy věcí výkonu rozhodnutí a nápadu agendy vyplývající z činnosti soudních exekutorů připadající na soudce, včetně věcí s cizím prvkem, vykonává dohled nad exekučním úsekem soudu a nad činností vykonavatelů." Současně je na tomtéž místě rozvrhu práce uvedeno, že "soudce pracuje v týmu ... VSÚ: Lubomír Němeček, Michaela Suchánková, Irena Šteflová." Je tedy nepochybné, že vyšší soudní úředník Lubomír Němeček, kterému byla věc zpočátku přidělena, patří do "týmu" soudce JUDr. Arnošta Olivy, který je mu nepochybně ve smyslu §8 ZVÚS oprávněn věc odejmout a sám o ní rozhodnout. Pokud stěžovatel tvrdí, že se jednalo o "zcela standardní záležitost" a aplikace §8 ZVÚS nebyla na místě, lze odkázat na závěr odvolacího soudu v tom smyslu, že posouzení, zda jde o věc právně nebo skutkově složitou, nelze učinit pouze objektivně, ale je třeba i posouzení subjektivní, které může učinit jen soudce daného soudního oddělení, který zná schopnosti "svých" vyšších soudních úředníků a může v daném případě jako jediný posoudit, zda je věc pro toho kterého vyššího soudního úředníka právně či skutkově složitou a je na místě, aby mu ji odňal a sám ji rozhodl.
V dané věci tedy nedošlo k zásahu do práva stěžovatele na zákonného soudce, neboť exekuce na majetek stěžovatele byla u Okresního soudu v Kolíně nařízena jediným soudcem soudního oddělení, které bylo podle rozvrhu práce příslušné věc vyřídit. Na výše uvedeném nemůže nic změnit skutečnost, že věc stěžovatele byla původně přidělena vyššímu soudnímu úředníkovi Lubomíru Němečkovi, neboť tento spadal do soudního oddělení soudce JUDr. Olivy, který, jak bylo shora uvedeno, je oprávněn kterémukoliv vyššímu soudnímu úředníkovi v rámci tohoto soudního oddělení věc odejmout a sám o ní rozhodnout. V žádném případě tedy nelze se stěžovatelem souhlasit v tom, že by jednání soudce JUDr. Olivy porušovalo §8 ZVÚS či jiná ustanovení občanského soudního řádu a bylo snad příčinou následovného stěžovatelem v ústavní stížnosti popsaného jednání soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvádera. Pokud se stěžovatel domnívá, že právo na zákonného soudce v sobě zahrnuje právo stěžovatele na to, aby jeho věc byla rozhodnuta vždy právě tím vyšším soudním úředníkem, kterému byla věc zpočátku přidělena, nemůže tomuto jeho názoru Ústavní soud přisvědčit.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti. K obavám stěžovatele, že po něm bude částka 80.269.144 Kč, kterou složil jako jistotu podle §54 odst. 5 exekučního řádu u soudního exekutora Mgr. Jozefa Višvádera, nadále oprávněným vymáhána, což mu způsobí závažnou újmu, konstatuje Ústavní soud, že se nejedná o důvod pro nařízení odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí o nařízení exekuce, jak se domnívá stěžovatel, nýbrž by za takové situace nepochybně byl dán ze strany stěžovatele důvod k podání žaloby ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), neboť činnost soudního exekutora podle odstavce 1 tohoto zákona se považuje za úřední postup.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2012
Vojen Gűttler
předseda senátu